Laos - Vientiane, Vang Viang a Louang Phabang

Dopravovat se po Laosu po místních komunikací je někdy silnější zážitek, než bych si přál. Krom toho, že je tu vše do kopce po příšerně klikatých a úzkých silničkách, tak je to někdy i docela na dlouhou. To třeba když na hlavním silničním tahu (velikosti polňačky) do Vientiane uvízne kamión s nákladem a zcela ho zablokuje. To potom zprovoznění silnice co by normálně trvalo pár hodin, tak zabere neuvěřitelné 3 celé dny. Ale nakonec přece jen dorazím do hlavního města Laosu - Vientiane. Zde nabírám Janku a tak nyní cetujeme v týmu. O Vientiane se toho moc napsat nedá, pač tu skoro nic není. Za zmínku stojí snad jen Budhův park, což je prostor, kde je na jednom místě strašně moc soch z budhistcké a hinduisttické mytologie, co je postavil jeden šílený mnich. Parku dominuje obří socha ležícího Budhy a "něco" co vypadá, jako velká betonová dýně a dá se na to vylézt.

 Z Vientiane míříme do Vang Vieng. Je to malinkatý městečko v horách, které je obklopené úžasnými vápencovými stěnami, jež skrývají velké množství jeskyní. Do spousty z nich se dá vyrazit jen s baterkou a prolézt je na vlastní pěst. My prozkoumali jeskyni co skrývala sochu Budhy a mega velký pavouky a potom jeskyni s jezírkem ve kterém se dalo koupat. Rozhodně super zažitek plavat s čelovkou v podzemí.

Louang Phabang je určitě nejhezčí město Laosu a aby ne, když to bylo dříve bylo město královské. Je tu spousta chrámů, malebných domečků a mezi tím vším se proplétají křivolaké uličky. Kolem města taky protéka Mekong,a tak tu vodní hladinu brádí spousta tzv. dlouhoosasých lodí, což je moc hezký pohled. Louang Phabang je dokonce zapsán i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a asi oprávněně. Louang Phabang také naskýtá brzo ráno hezký pohled na tzv. obdarovávání mnichů. Když si přistanete, tak můžete vidět procesí mnichů, jak dostává při cestě do kláštera od modlících se věřících jídlo a to dávají do svých jídelních misek.

A co nás čeká dál? Cesta přes mystickou planinu džbánů v Phonsavan do vietnamského Hanoje, kde se potkáme s Dušanem a Kráťou. Doufám tedy. Ale o tom zase příště. Foto Picaso.

Laos - milionář s batůžkem

Hranicí mezi Thajskem a Laosem je v severní části země řeka Mekong a právě tuto hranici jednoho dne přeplouvám. Není tu totiž most, a tak se překročení hranice děje pomocí malých loďek, které Vás převezou na druhou stranu. Po vyřízení víz a vstupních formalit směňuji dolary za místní měnu co se jmenuje Kip a rázem je ze mě milionář co má jen batoh a oblečení na sobě. Ale být tu milionářem zase tolik neznamená, tím je tu totiž, kde kdo. Ano, příšerný kurz mezi dolarem kipem dává tušit se ocitám v jedné z nejchudších zemí světa. Laos je polickým zřízením komunistický stát, ale myslím, že to je tu znát jen okrajově. Na každé veřejné budově sice visí, kromě laoské vlajky i rudá vlajka se srpem a kladivem, ale obyčejných lidí se to zase až tak moc nedotýká. Každý se tu snaží uživit, jak se dá a mají to tu opravdu dosti težké. Nebýt sesterské pomoci od Číny, která tu podporuje každý větší projekt, tak by to tu bylo ještě zaostalejší.

 Já se rozhodl ze začátku navštívit severní část země u hranic s Čínou, která je nejhornatější, nejchudší a kde žijí národnostní menšiny, hlavně tzv. horské kmeny. Je jich tu spousta a mezi nejvýznamnější patří kmeny Akha, Hmong a Tai Leu. A právě tyto kmeny, roztroušené v malých vesničkách v horách jsou dle mě na tom v Laosu asi úplně nejhůř, co se týče životní úrovně. Né že by jim chyběl úsměv na líci, ale při návštěvě některých vesnic fakt zírám. Na kole jsem projel několik těchto dědin všude je to stejné. ˇBydlí tu jen v chatrčích na kůlech, venku před barákem je ohniště, kde se vaří, kuchyň nemají. Tekoucí vody, když dobře, tak je jen natažená hadice pro celou vesnici. Mytí a praní se děje v řece nebo v lavoru před barákem. Když k tomu přidáte ještě neskutečnej bordel všude kolem, ve kterým podíhají prasata, psi a polonahý děcka, tak opravdu není o co stát. A jak to tu vypadá v období dešťů, kdy se hliněné cesty zaplaví vodou lepší asi nevidět. I když to vypadá, že se tu zastavil čas, tak občas je tu vidět záchvěv civilizace. To jako když má třeba někdo satelit připevněný na rákosové střeše chýše, občas tu projede někdo na motorce a v některých chattčích se i svítí. Lidé v horách se tu živí hlavně zemědělstvím, a na každém políčku je někdo s motykou nebo mačetou. Fotek z této části cesty sice moc nemám, pač kamkoliv jsem přijel, tak jsem byl středem pozornosti, ale něco málo je k vidění tady.

Ve větších městech na severu Laosu je situace o něco lepší. Jsou tu silnice s asfaltem, teče voda, jen elektřina občas zlobí, ale více méně již jde skoro celý den, což před pár lety tak nebylo. Doprava mezi městy je tu taky zážitek. Ke klasickému asijského modelu cestování, musíte ještě připočíst často dost žalostný stav místních komunikací. To co je u nás silnice první třídy jetu hlavní silniční tah, kde je plno děr, často chybí asfalt a neukutečně se tu práší. Nic pro lidi alergické na prach a astmatiky. Jednou jsme během 60 kilometrů 2x píchly kolo a považte pokaždý to stejný. A jelikož řidič měl jen jednu rezervu, tak jsme zbytek cesty nakonec dojeli na traktoru. Co se týče kulturního vyžití, tak toho venkov moc nenabízí. Děcka si tu hrají se vším co se dá a místní muži chodí na kohoutí zápasy. A já se úplně náhodou k jednomu, takovému kohoutímu zápasu dostal. Je to celkem mazec a rozhodně zajímavá podívaná. Je to jako u zápasu v boxu, kohouti mají před zápasem masáž, během pauzy dostávají občerstvení ... . Místní to dosti prožívají a tak nechybí ani sázky na vítěze. Mám z této atrakce pár fotek a přímý odkaz na zápas je zde. Pro slabší povahy a chránce zvířat doporučuji neotvírat.

 Tak takový byl sever Laosu, opět jiný než jsem čekal ... drsnější.  Zbytek fotografií opět na Picasu.

Thajsko - Chiang Mai a okolí + Zlatý trojúhelník

Chinag Mai je druhé největší město Thajska a co se týče provozu, tak si nic nezadá s Bangkokem - takže hrůza. Přejít tu ulici je tu úkon dosti složitý a mě nenapadlo nic lepšího, než si tu půjčit kolo, abych mohl pohodlně projet místní pamětihodnosti. Ano, větší adrenalinový zážitek jsem si asi ani vybrat nemohl. Spousta agentůr ve městě nabízí spoustu dobrodružství a spoustu peněz v džungli a na řekách a kdo ví kde ještě, ale ono si stačí půjčit obyčejné kolo za 50 báthů (cca 30Kč) a máte záruku, že se nudit nebudete. Kolo značky "ukrajina" je tu zcela běžný model a jízda vypadá asi tak, že furt něčemu vyhýbáte a zaroveň se mezi něčím furt proplýtáte - auty, skutry, tuk-tuky, dalšími koly, lidmi, psy, stánky, odpadky ... no prostě vším co Vám stojí v cestě.
Chiang Mai je pamětihodností opravdu hodně, ale ještě víc je tu tržnic a stánků s kde čím. I spousta lidí z Bangkoku sem jezdí na víkendy nakupovat a odolat nákupní horečce na nedělním marketu je opradu těžké. Hlavně na dámy tu v každém stánku číhá kde jaké pokušení ať už se jedná o šaty, šály, látky, šperky ... . Šel jsem jednou ulicí mezi stánkami hodinu než jsem došel na konec. A to ta ulice měla ještě druhou stranu, kde byly stánky samozdřejmě taky.

 I okolí Chiang Mai je docela hezké. Kousek za městem se rozkládá národní park, kde je spousta vodopádů i nejvyšší hora Thajska. Těšil jsem se konečně na nějaký pořádný výšlap, ale opak byl pravdou.  Na vrchol Doi Inthanom (2565 m.n.m.), vede silnice a tím pádem jsou tu davy lidí. Ale cesta na půjčeném skůtru po klikatých silničkách měla taky něco do sebe.

Jestli budu na něco z Thajska vzpomínat, tak to bude určitě na slony. Kousek od města Lamphun totiž navštěvuji národní sloní středisko, kde se jako na jediném místě v Thajsku cvičí sloni pro těžbu dřeva, což je jejich hlavní původní poslání. Je tu i sloní špitál, porodnicem a samozdřejmě atrakce pro turisty. Já jsem navštívil sloní show a musím říct, že takový dobře vycvičený slon, tak to je fakt borec. Nejenom, že umí zvedat a tahat obrovský klády, ale umí i uklízet odpadky, hrát na ksilofon, umí házet míčky chobotem, ale považte, umí i malovat. Dejte místnímu slonovi do chobotu štětec a on dle povelů svého řidiče nakreslí obrázek. Nutno dodat, že ty obrázky od slonů, jsou lepší, než kdybych je maloval já. Jsou to prostě šikulky.

Z Chiang Mai pak dále mířím na sever do nejsevernějšího města Thajska do Mae Sai. Zde je hraniční přechod do Barmy a je možno se tam na skok podívat. Tak toho využívám, a sbírka razítek v pase je zase bohatější. V Barmě na hranicích je to úplně stejný, jako v Thajsku na hranicích jenom s tím rodílem, že se tu jezdí vpravo a v Thajsku se jezdí vlevo. Zdřejmě pomsta Britům, kterým kdysi barmská kolonie patřila. Kousíček od hranic je taky tzv. Zlatý trojúhelník. Toto označení původně označovalo území na Thajsko-Barsko-Laoských hranicích, kde se pěstovalo nejvíc opia v Asii, ale od tý doby co to úřady zatrhly se tímto pojmem označuje trojmezí těchto tří států. Po opiu ani památky, ale aspoň tu postavily tomuto smutnému fenoménu minulých časů muzeum.

A zlatým trojúhelníkem končí prozatím moje cesta po Thajsku a hurá do Laosu, na který jsem se z asijských zemí nejvích těšil. Tak snad to bude stát zato.

Obrázky z Thajska jsou tu.     

Thajsko - ze Sukhothai podél barmské hranic do Chiang Mai

Dostat se na ze Sukhothai na Barmsko-Thajskou hranici není žádný problém. Ale cestovat dále podél hranice, tak to může být docela zajímavý zážitek. Nebo pro mě teda byl. Dopravu tu totiž nezajišťují autobusy nebo dodávky, ale tzv. Songthaew, tož je většinou přestavěná terénní Toyota na autobus. Vypadá to asi tak, že ve předu sedí řidič a vzadu na korbě je svařená kontrukce, na které je plachta a pod ní "sedí" na lavicích na proti sobě. A nyní kontrolní otázka. Kolik si myslíte, že se do takového vozítka (viz. níže na obrázku) vleze Thajců.

Tak to Vám řeknu naprosto přesně, pač jsem jel několikrát s nima. Rekord byl 24 dospělích, 6 dětí, 2 velké pytle s rýží a osobní zavazadla všech cestujících! Takže mazec. Mělo to i své výhody, pač jsem se na chvilku ocitám v objetí hned několika thajských dívek a lepší kontakt s místními si snad ani nelze přát. Tyto vozídka jezdí překvapivě na dlouhé tratě a je jasné, že nejsou ve zdějším kopcovitém terénu nejrychlejší. Jednou jsme jeli 150 kilometrů přes 6 hodin a to tu není nic neobvyklého. Občas je to i sranda. Někdy si říkám, že mě už nemůže nic překvapit co se týče této dopravy, ale vždy se něco najde. Tak například přistoupí babka s velkým pytlem. Někdo se jí ptá co to veze, babka rozbalý pytel a ten je plný mrtvých potkanů. Evidentně na jídlo. Všichni babku chválí, jaká je borkyně, že jich ulovila tolik. Nebo nám jednou dozadu na korbu naložili i obrovský kus motoru z náklaďáku a i skutr se tam vešel. Prostě i když je plno, vždy se to tam nějak vmáčkne. Lidi jezdí běžně i na střechách nebo s drží venku na autě. Jeden rekordman se zvládl držet 5 hodin z venku auta a to jsme nejeli pomalu. Jsou tu na to zvyklí.


A vidět se tu toho dá taky opravdu hodně. Podél hranic žije hodně národnostních menšin a horské kmeny. Je tu hodně Barmců co museli utéct před barmskou armádou, když jim obsadili vesnice a jejich kultura je tu hodně patrná. Ti žijí občas v utečeneckých táborech a humanitární organizace se je tu snaží nějak nějak zvládnout. Z horských kmenů tu žijou Hmongové, co se živí pěstováním zelí a na tajných políčkách údajně pěstují i opium. A Kareni, tak ti mají nádherné oblečení plné barev a v některých jejich vesnicích tu žijí i tzv. dlouhokrké ženy. Ty mají na krcích takové obruče co jim je tam dávají jako ozdobu od mládí a oni rostou zároveň s těma obručema a tak vypadají jako žírafy. Viděl jsem jednu takovou paní a je to dosti zajímavé až smutné, pač je to místy turistická atrakce a tyto ženy tu žijí jako v zoo. Ale horských kmenů roztroušených v zapadlých vesničkách v kopců je tu daleho více.

Příroda je tu taky hezká. Sever Thajska je hodně kopcovitý, porostlý lesy a je tu i sposta jeskyní. V údolích je zase hodně rýžových políček a práce na nich je teda fakt makačka. Pro průzkum okolí se tu ideálně hodí motorka nebo skůtr a ten jsem si půjčil i já. Nutno poznamenat, že můj výlet se moc nepodařil, pač moped přestal v půlce cesty jet a pak jsem ještě píchnul kolo. Ale vše nakonec dopadlo dobře. Dalo by se toho napsat jako obvykle ještě hodně, ale myslím že bude lepší zkouknout pár fotek na Picasu.  

Thajsko - z Bangkoku do Sukhothai

Bangkok je hlavním městem Thajska a zároveň jakousi vstupní bránou do jihovýchodní Asie. A touto branou vcházím i jednoho večera já, když přistávám na mítním letišti. O Bangkoku by se toho dalo napsat strašně moc a myslím, že každý kdo tohle město navštívil jím musel být nějak poznamenán. Nebo alespoň já ano.

 První co se mi vybaví, když se řekne Bangkok je  hromada stánků a obchůdků v ulicích. Těžko říci kolik jich tu je, ale jsou jich tisíce. Dá se v nich sehnat snad úplně všechno. Polámala se Vám televize? Žádný problém, stačí najít ulici v centru, kde jsou stánky páječů a ti se vám na to mrknou. Sháníte obraz thajského krále? Opět stačí vědět kam zajít a tam jich jsou mraky. Koření, kytky, oblečení, matičky, vodovodní uzávěry ... prostě všechno se tu dá někde objevit. Speciální kapitolou jsou stánky a tržiště s jídlem. Ty se mi líbily snad ze všeho nejvíc. Pokud rádi ochutnáváte jídla cizích zemí, tak tu budete v sedmém nebi. Nabídka je tu  opravdu velmi pestrá. Jídlo tu hraje všemi možnými barvami a vůněmi, je připravováno přímo na ulici a je strašně moc dobré. Jen je toho většina pěkně pálivýho, pač Thajci rvou chili snad úplně do všeho. Já tu ochutnal kde co, ale beztak je nemožné stihnout ochutnat vše co se tu nabízí. Mají tu různé kuriozitky, jako pečené lepičí pařátky, žáby i na nějaký ty červíky jsem tu narazil. Ale tohle jsem zatím ještě neměl.

Bangkok je taky velkoměsto se vším všudy. Má asi devět milionů obyvatel a blíže neurčitý počet motorových skůtrů. A skůtry jsou naprosto všude. Proplétají se ulicemi mezi auty, po chodnících, občas i v protisměru. Do toho tu jezdí motorové vozítka Tuk-Tuk a všichni někam spěchají a troubí. Výsledkem je katastrofální dopravní situace a spousta smogu. Přejít silnici je tu otázkou několika minut a někdy se Vám to ani povést nemusí. Přednost pro chodce na přechodech tu neznají a tak to je někdy docela silný adrenalinový zážitek. Centrum Bangkoku taky nikdy nespí. Spousta tržišť tu funguje i přes noc a na známé ulici Khao San Road to tepe nepřetržitě 24 hodin denně. A vším tím zmatkem v ulicích se tu proplétají budhističtí mniši v oranžových úborech. Dokonalý kontrast. Budhistických chrámů a památek je tu hodně a chrámy se často tísní mezi moderními budovami. Architektura je to velmi zajímavá, ale o tom někdy jindy. Z památek jsem tu toho moc nenavštívil, pač z tohoto města budu odletat tak si to šetřím na později.

Z BKK dále mířím na sever Thajska, kde bych se chtěl podívat do místních kopců a hor. Po cestě navštěvuji několik budhistických chrámů a rozvalin z nichž nejzajímavější je určitě Sukhothai. To bývalo ve středověku hlavním městem Thajska a tak tu toho místní panovníci po sobě zanechali opravdu hodně. Dokonce je Sukhothai zapsán na seznamu památek UNESCO. Rozvalin je tu hodně a ještě k tomu na velké ploše, a tak si půjčuji kolo a brázdím mezi chrámy na kole, což je docela zábava. Je to moje první setkání s takovou architekturou a tak jsem nadšen.

 A kam se chytám dál? V plánu je prozkoumat Thajsko-Barmskou hranici na severu země a tak doufám, že další report na sebe nedá dlouho čekat. Pár foteček z dosavadního průběhu je na Picasu.

Samoa

prolog
... poté co jsem po příletu na NZ navštívil Pacifika festival v Aucklandu, tak jsem se chtěl podívat na nějaký pacifický ostrov a zažít tuto exotiku, pač blíž to sem už asi nikdy v životě mít nebubu. A pač jsem cestovatel začátečník, tak jsem si v hlavě vysnil nějakou představu o tom, jak to bude na nějakém takovém ostrově vypadat. A jaká byla realita? Určitě né taková, jakou jsem si jí vysnil a určitě né taková, jaká se nabízí na stránkách propagačních letáků a na fotkáh cestovních agentůr. Takže vítejte na Samoi, ostrově plném protikladů.

 První co mě praštilo přes nos, když jsem vystoupil s malým batůžkem na letištní dráze ostrova Upulu bylo příšerný vedro. Je něco okolo 35 stupňů ve stínu a pod 30 stupňů teplota neklesne po celou dobu, co tu budu a to ani v noci. Přijel jsem sice do sezóny dešťů, ale v praxi to znamená, že tu občas sprchne párkrát za den, ale na teplotu to nemá vliv, jen na vlhkost, která se ještě zvýší a vedro je ještě více nesnesitelné.  A jelikož jsem ten cestovatel začátečník, tak první kulturní šok na sebe nenechá dlouho čekat. Musím se totiž dopravit na ostrov Sawai a volím dopravu s místníma, pač je to nejlevnější. A občas jsem z tohu vykulenej jako puk. Pro představu zkusím popsat moji první zkušenost s místní dopravou.

V přístavní hale, která chrání jenom proti slunci, pač děravou střechou sem prší, se tísní cca 100 mítních. Jsem tu jedinej "bílej" což je dosti podezdřelé, tak na mě všichni čumí. Mezi lidmi lítají malý děcka a nabízejí kokosový ořechy, smažený babány a tak podobně. Já kupuji lístek a jdu fronty na trajekt, kterým chci přeplout na sousední ostrov Sawai. Když loď připluje, tak začíná brutální tlačenice o to, kdo se dostane na loď. Moc se netlačím, mám přece lístek a až je loď plná, tak odplouvá. Bohužel beze mě. Chyba - měl jsem se víc tlačit. To že tu máte lístek vůbec nic neznamená, ty se prodávají dokud jsou lidí a kdo s vleze, ten se vleze. Tak čekám jen slabé 2 hodinky na další loď. Teď se mi už daří na loď probít. Při výstupu z lodi si chci v klidu najít autobus a odjet do vytipované vesnice, kde mám spát. Ale to je zcela nemožný, pač okamžitě po výstupu se mě chopí náhončí jednoho  z 5 autobusů a už mě tlačí dovnitř. Čím víc lidí v buse tím větší výdělek. Něž se stačím zeptat jestli jede do mý vesnice, tak jsem zaskládán v buse a dostat se ven je nemožný. Naštěstí to je správný bus a my výrážíme. Řidič je bezpochyby na drogách, pač jede jako šílenec. Začínám se trochu bát. Když zjišťuji, že bus je celý ze dřeva a nemá dveře bojím se ještě víc. Tlačenice ve vnitř věrně připomíná některé pasáže z povídky šimka a Grosmana "Moje jízda tramvají". Hláška tipu "... stál jsem na jedné noze a to ještě k tomu né na své..." tu platí na 100%. Základem každého autobusu je pořádně ýkoné stereo a to že to moc nebrzdí nebo nesvítí se vedlejší. Hlavní je hudba a to pořádně nahlas.  Vůbec cestování busem je tu kapitola sama pro sebe. Bežně se do busu pro 30 lidí vejde, tak šedesát a přepravuje se tu tím vše od trsů banánů až po pytle s cementem.

Cestou si všímám pro mě neuvěřitelné chudoby. Lidi tu žijí v rozpadlých chatrčích, na chudých lávových políčkách tu skoro nic neroste, děcka tu běhají všude dokola polonazí a sem tam zahlídnu v chatrčích prasata a slepice. Tohle na obrázcích z katalogů neuvidíte. Tradiční místní obydlí se tu jmenuje "Fale", což a jedná se chatrč co má jen střechu a je postavená na kůlech. Já jsem taky párkrát bydlel ve Fale a je to opravdu velmi praktické. Z počátku si myslím, že je to atrakce pro turisty, ale takhle bydlí ještě překvapivě hodně Samoanců. Ti movitější mají Fale postavený z betonu. Ve fale žije i několikačlená rodina, koukají tu na telku, spí, vaří, no protě všechno. A když prší nebo svítí slunko, tak jenom stáhnete zavěsy z palmových listů a je hotovo. Soužití se zvířaty je tu opravdu dosti těsné a tak kolem baráků pobíhají volně prasata a slepice a ty můžou opravdu všude. Často jsem tu viděl i hroby přimo u baráku nebo v baráku. Prostě až umřete, tak Vás zazdí nebo zabetonují vedle domu, kde jste žili.

Pač je tu opravdu hodně vedro po celý rok a moc toho na práci tu není, tak tu jsou všichni jaksi zpomalení a na všechno je dosti času. Není kam spěchat. Dvojnásob tu platí "Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří".  Pač když všechno stihnete dnes, co budeš dělat zítra a pozítří. To dá rozum. Nezaměstnost je tu obrovská a tak spousta lidí s jen válí před barákem a spí, pač není do čeho píchnout. Jsou schopni usnout všude - na dlažbě, korbě nákládáku i ve stoje v autobuse. Ale pro Samoánce je to normální a vůbec to nevnímají, tak jak třeba turisté ze západu. Pojem času tu má prostě úplně jiný rozměr. Pokud Vám autobus jede až za 4 hodiny, tak to není "až", ale "už". Můžete být rádi, že se vůbec dočkáte. Jízdní řády neexitují a tak se můsíte vždy zeptat kdy, tak zhruba ten bus jede. Turistická inrastruktura je tu velmi málo rozvinutá a ve srovnání s NZ je to fakt propastní rozdíl. Pokud se tedy nevydáte do spárů nějáké agentůry, která vás v klimatizovaném buse odveze z letiště do turistického rezortu, všechno vám zprostředkuje a k ničemu vážnějšímu vás neputí. Za tu dobu co jsem tu byl jsem cestoval jen busem s mítními (vždy jedinej "bílej") , skoro vždy spal na zemi ve Fale, jednu noc jsem strávíl v Samoánské rodině, nakupuval a jedl místní jídlo na tržnicích, byl tu v kostele na čumendu a myslím, že jsem zažil Samou, takovou jaká asi doopravdy je pro 80% místních lidí. Chudá země co to nemá vůbec jednoduchý, kde se lidi smějí i mračí a kde čas hraje jen malou roli.u tady.  Fotky jsou tu.

Poslední cestovatelské záchvěvy na NZ

Tak z rekonstrukce koupelny u kamaráda Petra v Te Puke se vyklubala oprava skoro půl baráku a tak po týdnu intenzivího stavění opouštím Te Puke. Tentokráte doufám, že definitivně a mířím do Aucklandu, kde jsi půjčuji auto s kategorie "El Cheapo". Jak název napovídá, tak se jedná o nejlevnější vůz z půjčovny na NZ. Je to Nissan Sunny, ale pro moje účely se hodí ideálně. A jedu na sever do, ve všech průvodcích oslavované, Bay of Islands. Jestli uvidíte někdy nějaký propagační letáčeky z NZ, tak tam pravdopodobně bude tato zátoka, ale mě nějak nedochází proč. Buďto to bylo tím, že bylo hnusně, nebo tím, že jsem byl utahaný z práce, ale nic extra to teda není. Jediné co se mi tu líbilo, bylo maorské vystoupení, kde tančili a zpívali. A tak hodně zklamán jedu na další atrakci, a to ne na nic menšího, než největší  stromy Kauri. Na ty jsem se těšíl opravdu hodně a Kauríci nezklamaly. Nejstrarší Kauri se jmenuje Te Matuha a je něco přes 2 tisíce let stár. A největší je Tane Matuha a ten je přezdíván otec lesa a to je fakt macek. Z důvodů ochrany se nesmí až uplně k jeho kmeni, ale i tak si člověk pod ním připadá jako prcek. Jen škoda, že obrovské rozměry tolik nevyniknou na fotkách.

 Spolu se stromy je nutné navštívit i museum Kauri, které je věnované jejich těžbě a lidem co je káceli. Museum je opravdu moc hezké. Na jedné straně musíte obdivovat obrovské úsilí, težký život a pracovitost zdejších dřevorobců a na straně druhé si říkáte, že tito chlapíci měli trochu brzdit s tím kácením, pač z obrovských lesů co tu byli ještě před 100 lety tu zbyl jen zlomek.

 Času není na zbyt a tak další cestovatelskou zastávkou je polootrov Coromandel. Zde se silnice líně vlní podél pobřeží a ve vnitrozemí se rozkládají už pořádné kopečky. Největší atrakcí tu je jednoznačně Catedral Cave, obří vápencový oblouk na pláži pod kterým můžete, když je odliv projít. Odliv jsem stihl, ale taky stihl příliv turistů. Ale jinak to bylo fajn. Ještě více lidí se ale tísnilo na Hot Water Beach. Horká voda tu vyvěrá z podzemí na pláž, a když si vezmete lopatku a vykopete si zde díru do písku, tak si postavíte vlastní termální bazének. Ale pozor, místy má voda až 65 stupňů, a tak je třeba v některých  místech vodu naředit na přijatelnou teplotu.

A poslední co stíhám zkouknout před odletem z NZ je Wai-O-Topu. Sirné prameny tu vyvěrají ze země, všude to tu hulí, bublá bahno a srdí po zkažených vajíčkách. Zdě si uvědomím kolik energie se skrývá pod povrchem. Je tu i spousta gejzírů co chrlí vodu a nejětším chliem je gejzír co se jmenuj Lady Knox. Je to atrakce pro turisty, a tak správce gejzíru vždy v 10:15 hodí do gejzíru ekologické mýdlo, čímž ho aktivuje a po chvilce gejzír už chrlí vodu, o to docela vysoko.  Pisaso foto.

Tak takový byl Nový Zéland v mým podání. 2 měsíce školy, 6 měsíců práce a 2 měsíce cestování. Celkem jsem toho na tu nalítal okolo 15 tisíc kilometrů. Což nění málo, ale rozhodně to není ani moc, vzhledem k tomu co vše NZ nabízí. A jaké to bylo? Myslím, že dobré, hodně dobré, jen si ty všechny zážitky budou muset časem trochu "sednout". A až se tak stane, tak se pokus napsat něco o tom jaký, ten Zéland a ty Novozénďané vlastně jsou. Ale bez záruky :-). Ale již je čas se posunout dál. A kam? No přece na Samou.   
 

Mt. Taranaki a Auky

Po treku kolem pohoří Tongariro s Aukym přejíždíme pod kopec co se jmenuje Mt. Taranaki. Je to dominanta celého zdejšího regionu a poloostrova Egmont, a jak by ne, když se tento sopečný kužel tyčí 2518 metrů vysoko nad okolní krajinu a to přímo od moře. Hora je dosti podobná japonské nejvyšší hoře Fudži a proto jí občas dělá dvojníka ve filmech. V maorském překladu znamená Taranaki něco jako "Vrchol bez stromů" a pro původní obyatele NZ je tato hora hodně povátná . Pro mě je to poslední velký kopec na který bych si rád vyšlápl, a tak balím batužek na jeden den a jde se na to. Je to asi nejnáročnější kopec na který jsem se tu drápal, ale v pěkném jarním počasí si to dosti užívám. A výhledy z vršku? Luxusní! V dálce je vidět Tongariro, pod vámi jsou mraky a do toho všeho svítí sluíčko. Myslím, že lepší kopec na závěr cesty po NZ jsem si ani nemohl vybrat.

 A pak se věci dávají rychle do pohybu. Inzeruji prodej Aukyho na internetu a okamžitě se mi ozývá spousta zájemců. Následuje cesta do Te Puke ke kamarádovi Petrovi, kde dávám mého cestovního parťáka do pucu, pak cesta do Auklandu a zpátky se vracím bez auta. Ano mé milované autíko jsem prodal. Nejradši bych ho sbalil do batohu nebo přestavěl na ponorku a vzal si ho sebou domu, ale to nejde. Najel jsem s ním během 7,5 měsíců 12164 km po NZ a kromě malého problému mě nikdy nenechal ve štychu. Věčná slava tomuto vozítku.
A co bude následovat teď? Pro Petra v Te Puke budu teď stavět ještě koupelnu a opravovat jeden pokoj na jeho domě. Pak si asi půjčím anonymní vůz z půjčovny ještě navštívím pár míst na severním ostrově. Ale o tom zase příště. Fotky jsou hier.   

Zpět na severu a Tongariro

Čas co jsem si vyhradil na cestování po jižním Ostrově NZ se beze zbytku naplnil, tak se s Aukym přesouváme zpět na ostrov severní. Trajektem připlouváme opět do větrem bičovaného Wellingtonu, hlavního města NZ a tentokráte tu mám více času na prohlídku města. Moc tu toho k vidění kromě musea, pár moderních budov a plastik v ulicích není. Ale museu stojí opravdu zato. Je to hlavní museum NZ umístěné do super moderní budovy, co stála strašně moc peněz. Expozice jsou tu udělány v moderním duchu a na většinu vystavených exponátů si můžete sáhnout.

 Poté míříme do zemědělské oblasti Hastings a Napier ležící na východním pobřeží severního ostrova. Tyto dvě města ležící mezi spoustou sadů, zničilo v roce 1931 zemětřesení a když se začala stavě znova, tak byla postavena ve  stavebním stylu Art Deco. Tento stavební styl u nás není vůbec známý a jakožto fanoušek architektury to musím vidět. V Art decu se stavělo pouze ve 30 letech a právě Napier patří se svým centrem k nejzachovalejším městům vůbec, které byly v tomto slohu postaveny.

A pak už mě čeká dlohou očekávané a vytoužené Tongariro. Jedná se o sopečné pohoří, kterému dominují tři vrcholy. Nejvyšší je Mt. Ruapehu, nejnižší Mt. Tongariro a prostřední se jmenuje Mt. Ngauruohe. A právě tento vrchol je nejhezčí a taky nejznámější, pač si zahrál ve filmové trilogii Pán prstenů horu "Osudu". Tímto se tento kopec stal světoznámý, ale vylést nahoru se podaří jen málo komu, pač je to opravdu do kopce. A to je můj cíl. Obejít část pohoří Tongariro a vystoupat na Mt. Tongariro a Mt. Ngauruohe.
Ale ještě než vyrážím, na cestu, tak se potkávám s Kačkou a Davidem, kamarády se kterými jsem se setkal na kiwi v Te Puke před půl rokem, a tak si vyměňujeme zažitky a zkušenosti z cest. Tímto je ještě jednou zdravím.

 Samotná cesta kolem pohoří Tongariro není nijak náročná a zabere, 2 dny když do toho šlápnete. Co je ale náročnější, je vydrápat se na Mt. Tongariro a Mt. Ngauruohe. Na trek se vydávám klasicky za deště, a tak mi zbývá si pouze představovat krásnou horu Osudu, kolem které procházím, pač je zahalena v mracích. Pro popis počasí dalšího dne ráno, bych použil úvod z večerníčku o Rákosníčkovi - "Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet .... . " Viditelnost je opravdu velmi špatná, ale po zralé úvaze vyrážím na další cestu s tím, že se počasí zlepší. Prvně se chystám vylést na Mt. Tongariro. Vystup je překvapivě lehčí než jsem čekal, jen jsem v mlze omylem přešel vrchol, pač potvůrka nebyl vůbec vidět. Po chvilce dostává počasí rozum a je odměnou mi jsou nádherné výhledy do okolí, po tom co se znova vracím na vrchol. A nejlepší na konec. Mt. Ngauruohe je sopečný kužel, který dominuje celému pohoří Tongariro. Na horu je nutno se vydrápat po suti, sopečným popelem a nakonec i sněhem. Ale opravdu to stojí zato. Nádherné nejsou totiž jenom výhledy do okolí, ale i do dna kráteru. Po okraji kráteru vysí převěje sněhu, a sem tam ještě hulí horká pára. Opravdu jsem ještě nidy nic podobného neviděl. Takže maximální spokojenost. Schválně se mrkněte na fotky.

Delfíni, Abel Tasman a Golden Bay

Poloostrov Banks leží kousek od CH a důvodů proč sem jet je hned několik, ale já si vybral koupání s delfíny. Byl to jeden z mých snů, když jsem odjížděl na NZ, a tak s Aukym míříme do městečka Akaroa, kde se ona atrakce provozuje. Samotné městečko založili Francouzi a je to znát. Všude tu visí francouzké vlajky, názvy ulic jsou taktéž francouzké a městečko má celkově takovou příjemnou, uvolněnou atmosféru.
Ale jsme tu za delfíny a to hned za těmi nejmenšími, kteří se jmenují defíni Hectorovi. Jsou nejvzácnější na světě a vyskytují se, jak jinak, jen ve vodách NZ. A tak se soukám poprvé v životě do neoprenu a je to celkem snanda, pač si připadám, jak tučňák. A vyrážíme na moře. Prvně musíme, ale delfíny objevit a to je težší než jsem si myslel. Kapitán s námi šněruje vodami zálivu, ale delfíni nikde. Nakonec zahlédneme nějaké ploutve nad vodou a to jsou oni. Ale do vody za nima nás kapitán, nevím proč nepoští, a přemísťujeme se na volné moře. Ale tam ani ploutvička. A myslíte, že připlavali? Připlavali! Dva krásní delfíni jsou kousek od lodi, a tak ryhle do studenýho moře za nima. Je to užasný pocit být ve vodě, když kolem vás proplouvají a někdy opravdu blízko. Ve vodě mají jasně navrh, takže když si na ně chcete šáhnout, tak jsou hned pryč a objeví se uplně někde jinde, než by jste to čekali. Prostě mazlíci.

 Abel Tasman byl holandský mořeplavec, který jako první roku 1642 pro evropany objevil NZ a po něm se tu jmenuje spousta věcí. A jedna z nich je i národní park, kudy vede krásný trek. Ten se nachází na severu jížního ostrova, je lehce dostupný, není vůbec težký pro chůzi a je překrásný. Myslím, že spolu s trekem Milford Sound patří mezi nejproflákljší na NZ a tak se sem všichni ženou. Proto je dobré sem vyrazit mimo sezonu, pač to tu je hlava na hlavě. Cesta samotná vede kolem mořského pobřeží, přes pláže se zlatým pískem a skrze nádherné zátoky. Absolvovat se dá dvojím způsobem pěšky a nebo na mořském kajaku. A právě tato varianta mi přišla jako nejlepší. Ale v žádné z půjčovně kajaků nemají pochopení proto, že bych si půjčil kajak sám.  A platit instruktora, aby mi ukázal, jak se drží pádlo se mi nechce, a tak jsem odkázán opět jít po svých. Nasazuji poprvé po několika měsících kraťasy a jde se na to. Cesta není vůbec náročná a nejhezčí část se chodí dva dny, ale pokud do toho trochu šlápnete, tak za den se to taky dá. Trasa je pouze jednosměrná, a tak se vodním taxíkem přeplavuji do jedné z mnoha zátok a vyrážím. Zpestřením tohoto treku je příliv, který zaplavuje zátoky, kudy cesta vede, a pak máte dvě možnosti. Buď to obejít a nebo přebrodit, případně přeplavat. Já zrozna chytl příliv a moje lenost opět vyhrála, a tak hurá brodit zátoky. Prvně je vody po kolena, pak po pas, pak po prsa, ale výš se to naštěstí nebylo a tak bylo příjemné osvěžení. Sečteno podtrženo je trek kolem pobřeží moc hezká procházka a opravdu stojí za to.

 Golden Bay je právě ta zátoka, kde mořeplavec Abel Tasman zakotvil, když našel NZ. Je to klidný kousek moře do kterého vyčnívá úzký výběžek pevniny zvaný Farewell Split. Toto místo je domovem mnoha ptačích druhů a je tak trochu opuštěné a moc lidí sem nejezdí. Já se sem dostal tak trochu náhodou a procházky po místním pobřeží rozhodně nelituji. Objevil jsem tu totiž menší skály, které mají stejnou strukturu jako palačinkové skály v Punakaki, jen tu nikdo není. Tak zkouším, jak "berou" tyto "palačinky", jako chyty na lezení. Braly dobře a vyledkem je nová lezecká cesta jména "Brno". Pro lezce obtížnost 4 UIAA, styl OS, free solo v teniskách. A fotky jsou klasicky na Picasu. 

 

Mt. Cook + Mt. Somners

Maourové mu říkali Aoraki což je "probodávač mraků" a evropané ho pojmenovali Mt. Cook. Ano, řeč je o nejvyšší hoře NZ, která ční vysoko nad všechny ostatní a je v srdci Jížních Alp. Má uctihodnou výšku  3754 m.n.m., a když si vezmeme, že k moři je to kousek, tak je to fakt macek. A na úbočích Mt. Cooku a dalších hor v jeho blízkosti se psaly dějiny novozélanskýho horolezení a tak tam musím zamířit i já. Samotná vesnice Mt. Cook je jen pár domků, s velkým parkovištěm pro auta a autobusy turistů. Pak je tu informační centrum, kde je moc hezká výstava právě o historii a součastnosti NZ horolezení. A že nejsou místní horolezci žádný ořezávátka, tak to je asi jasný. Vždyť právě Hillary, první pokořitel Everestu, byl novozélanďan a pánů horolezců co tu působilo bylo daleko více. Další zajímavostí co tu nachází je hotel Hermitage, což je asi nejznámější hotel na NZ, protože, když je hezky, tak je z něj vidět na Mt. Cook. A v tom je právě ten problém, musí být hezky. A vzhledem k tomu, že mám v pohorkách asi nějaký magnet co přitahuje špatné počasí, tak samozdřejmě prší a není vidět vůbec nic. Tak se vydávám na pár kratších výletů po okolí a dochází mi proč se hora jmenuje právě probodávač mraků.

Čekat než se počasí zlepší asi nemá cenu, a tak trochu zklamán odjídím na další kopec co se jmenuje Mt. Somners. Po cestě ještě obdivuji vody Lake Pukaki, které má až nepřirozeně namodralou barvu a to je dáno vodou z ledovců a minerály ve vodě rozpuštěnými.  Mt. Somners leží v úplně bokem zájmu turistických autobusů a zavítají sem pouze lidi co mají rádi hory, pač zdejší treky jsou již trochu náročnější. Já se vydávám na dvoudenní trek právě okolo hory Mt. Somers a nutno říct, že je to asi nejhezčí trek, který jsem tu NZ šel. Krajina je různorodá, jdete koryty řek, po horských travnatých úbočích, sem tam skály a lesy. Místy mi krajina připadá, jak někde v Roháčích nebo na Malé Fatře. Špatné počasí na sebe samozdřejmě nenechává dlouho čekat, ale déšť je pouze z kategorie "půldenní zahrádkářský", takže o proti Mt. Cooku pohoda. Už by mohlo začít jen sněžit. A skutečně, přes noc napadne pár čísel sněhu, ale svítí sluníčko a výhledy do okolí jsou super. Takže Mt. Somers mě příjemně překvapil.

 Nový Zéland má spoustu míst, která jsou hezká a vyhlášená, a tak tam všichni jezdí. Ale pak je tu i spousta míst, která jsou stejně hezká a moc se o nich neví a to je dobře. A fotky, tak ty jsou tady.