Waitakere + výsledky soutěže

Když už mám konečně auto, tak můžu na výlety vyrazit kam se mi zachce. A tento víkend přišla řada na Waitekere Regional Park a to hned z několika důvodů. Je tam hezky a hlavně je to cca hodinu jízdy od Aucklandu. Takže kdyby se té mé, zatím No-name potvůrce nechtělo jet, tak vrátit se můžu autobusem. Zároveň byl toto první ostrý test, který měl napovědět, jak se bude auto jmenovat, jakou má spotřebu a jestli je schopný delších cest. Plán je  být na výletě přes noc a otestovat i spaní.

V sobotu ráno se loučím a Pat a Keytem a mířím na západní pobřeží, kde se park nachází. Waitakete park je vlastně velkej les - na délku má asi 40 kiláků a je protkaný sítí nejrůznějších cestiček, kudy se dá chodit. A udajně tu jsou i obří stromy Kauri na který se těším asi nejvic. Moje první kroky, ale míří na pláž Piha což je pro Aucklanďny něco, jako pro nás Prygl. Jezdí sem trávit volné chvíle na fakt hezkou pláž. Jsou tu i velký vlny a surfing na severním ostrově započal právě zde. O tom ostatně napovídají starý prkna s povídáním v jednom kempu. Přijíždím, zrovna ve chvíli, kdy tu končí nějaký závody na lodích. Když koukám na ty vlny, tak mě docela mrzí, že jsem nepřijel dřív, pač to musel být fakt adrenalin. Po obhlídce pláže a výstupu na kopeček, co je za přílivu ostrov a za odlihu poloostrov, jdu na první výlet. Je to k vodopádům Kitekite. Vodopád je to docela velký a je tu jen pár lidí a tak fotím. Po chvíli dostávám nápad podívat se na vršek vodopádu. Nacházím cestičku vzhůru a pochvíli ceduli s červným nápisem CAUTION. Toto slovíčko jsme ve škole ještě nebrali, a tak není třeba zastavovat - jde se dál. Nahoře nacházím další, sice menší, ale úplně opuštěný vodopád. Nikdo tu není a tak hurá do vody. Ta byla pěkně studená, ale za pocit doplavat si pod vodopád a ostrchovat se to určitě stálo.

Posléze mířím na parkoviště, kde začíná "Auckland city Walk" - tady bych chtěl přepat. Místo je to opravdu pěkné a se záchodama a tak není co řešit - budu spát zde. Je už večer, a tak následuje věc na kterou jsem se taky moc těšil. První zážehová zkouška nového benzínové outdorového vařiče MSR, který jsem dostal na rozlučce od kamarádů. Zážeh se povedl na první sirku a litr vody na těstoviny je ve varu za pět a půl minuty. Takže ještě jednou díky moc a moc všem za tento super dárek. Udělal mi opravdu velkou radost. Večer vyrážím na menší procháku a po chvíli potkávám první stromy Kauri. Oni vlastně nejdou přehlédnout. Tito drobci můžou mít kmen v průměru kolem 3 - 4 metrů a dožívat se až 2500 let. Je to opravdu impozamtní a každý, kdo má rád stromy jde do kolen. Celá severní část severního ostrova byla kdysi Kauri posetá, ale nekontrolovatelné kácení má za následek, že zde zůstal, již pouze zlomek těchto obrů. Příště chci jet do muzea Kauri, tak poreferu více o těchto velikánech rostliné říše. Při procházce se mi daří vyfotit ještě nějakou místní sovu, z čehož mám radost. No a první noc v novém autě. Super až na to, že se dovnitř nastěhovali snad všichni komáři z celýho Waitakere.

Brzo ráno vyrážím na delší výlet, který se jmenuje Montana track a píšou, že je na 4 hodiny. Po cestě hodně fotím, nikam nespěchám, přesto jsem za 2,5 hodiny zpět. Vůbec ty časy co se tu uvádí na ukazatelích jsou dělaný snad pro invalidní důchodce. Museli by jste se snad plazit, aby vám to trvalo takhle dlouho. Tím pádem času je dost, a tak vyrážím ještě na jeden rychlo výlet. Výlety se tu dají  obecně rozdělit na dvě obtížnosti. Lehký a těžší. Lehký výlet vede po chodníčkách, všude jsou schůdky, lávky informační cedule. Tento výlet zvládnete v normálních sandálech úplně bez problémů. Težší výlet poznáte podle toho, že je tam napsaný "Jen pro zkušené trampy" a tam už se bez pohor neobejdete. A les, tak ten je tu taky jiný - úplně jiná vegetace a celkem neprostupná. Všechny cesty jsou tu velmi dobře značený a zablodit se opravdu nedá. Mají to opravdu hodně vychytaný a jako návštěvník si nemůžu na nic stěžovat. Po cestě zpátky do Aucklandu se ještě stavuji na jedny vodopády a zažívám menší adrenalin, když auto přestane po cestě z kopce zatáčet a brzdit. Došel benzín, palivová ručička ukazuje špatně, ale naštěstí mám rezervní kanystr, který jsem pro tyto případy pořídil. Jo a fotky, tak ty jsou tady..

No a tak a už zbývá jen vybrat jméno pro Toyotu. Takže jdeme na vyhodnocení.

Děkuji velmi všem za vaše nápady. Pro lepší přehled uvedu vše, co na blogu a na emailu urodilo:

Bareťák - Šedivák, Lucka
Verunka - Auky
Vlastík + Mahana - Stříbrný sršeň, Čmelda
Zuzka - Irča, Iris, Yris
Kopec - Mršina
Madla - Lucka
Kuba - Letty
Peťa - Shanti
Janka - Úlet
Bob - Modrá želva
Kubínovi - Rosinanta

A vítězem se stává a láhev vína s odrudou Savignon Blanck vyhrává Verunka s Auky. Je to prostě Auky. Výherkyni gratuluji a ostatní nezoufejte. Rozhodl jsem se udělat pokračování. Nová soutěžní otázka se týká stromů Kauri. Tento velikán se do češtiny překládá jako damaroň nebo damarovník a je to jehličnan i když tak nevypadá. Zkuste si typnout, jaký je obvod kmene v současné době nejstraršího exempláře. Je to za a) 14 metrů b) 16 metrů c) 18 metrů
Svůj tip napište do diskuze a ze správných odpovědí vylosuji výherce.

P.S. zkus to bez internetu. 
      

Auto

Bez auta to jde na Novém Zélalandu dost blbě. Jste buď odkázáni na autobusy nebo na stopa. Busy většinou nejezdí tam, kam potřebujete a jsou docela drahý a stopování je kapitola sama pro sebe. A tak většina lidí co dojela na NZ na delší dobu si koupí auto. A jak jsem již psal  na NZ fungují některé věci prostě, jinak a ne jinak je tomu i s koupí auta. Když chcete koupit auto, tak máte  několik možností.
První je zajít na trh s auty. Každou sobotu a neděli se na Aukclandském dostihovém závodišti sjedou lidé, co by chtěli svoje auto prodat. Jednoduše tam zajedete, dáte za okýnkou kolik za auto chcete a když má někdo zájem, tak ho povozíte, případně se povozí sám a buď auto koupí nebo ne. Auto je tu spotřební zboží, a tak se na takovém trhu sejde každý víkend docela dost aut i docela dost lidí. Já byl na trhu, když pršelo a i přesto tam bylo cca 200 aut k prodeji.
Druhou a stejně populární možností, je koupit či prodat auto přes inzerát. Jednoduše prodejce vyvěsí na net, že auto prodává. Zájemce zavolá, auto si klině na den půjčí, a když mu vyhovuje, tak je prodáno. Tímto způsobem prodává auto překvapivě hodně lidí.
Klasické bazary, jak je známe z ČR tu moc nefrčí. Já teda viděl zatím jen asi dva. A jak je to s cenami aut? Přijde mi, že ojeté auto tu seženete, tak o cca 10 - 20% levněji, jak u nás.
No a samotné papírování, mám na mysli přepis auta, není taky žádná věda. 90% věcí se tu řeší na poště a s přepisem tomu není jinak. Zajdete na poštu, vyplníte formulář a je to hotový.

To že budu potřebovat auto na cesty bylo jasný už před odjezdem. Ale jaký, to jsem neměl moc představu. Hlavně levný. Až zde, po získání informací, jak to tu chodí jsem došel k přesvědšení, že pro mě bude nejlepší
dodávky, ale už na ten druhý jsou upraveny pro cestování. To znamená, že taková dodávka má zadu většinou postel a matrací, přes celý nákladový prostor, je tam úložný prostor na kabice s věcmi, může tam být nějaká skříňka, záclonky a spousta dalších vychytávek. Takové dodávky si svépomocí upravili samotní cestovatelé. Dodávka má většinou strašný kvantum najetých kilometrů, je rozhrkaná, místy odřená - prostě použitá. Je to sice putovní zboží a každý se většinou snaží investovat do auta pokud možno co nejmíň, když ho má na omezenou dobu, ale má to i svoje kouzlo. Viděl jsem takových domečků na kolečkách zde již několik, no hned mi bylo jasný, že právě tohle hledám.
Má to spoustu výhod. Prvně ušetříte za ubytování v kempech, backpakerch i v práci na farmách můžete spát v autě. Pokud cestujete, nemusíte pracně hledat místo, kde postavit stan. Prostě zakotvíte na nějakým zapadlým parkovišti se studenýma sprchama a WC (těch je tu taky požehnaně), nebo prostě kdekoliv to jde. A v neposlední řadě, až auto nepotřebujte, tak ho zase prodáte někomu dalšímu. Při koupi, ale musíte dávat pozor, aby jste zase nekoupili úplnej vrak, pač pokud se vám to po cestě rosype, tak jste prd... .
Situace ve který jsem se nacházel já, byla v celku zoufalá. Moje slovní zásoba pro koupi auta obsahovala slovo "a car", což je pro koupi auta dost málo. Tím pádem možnost, že mrknu na net, někomu zavolám, domluvím si s ním schůzku, poklábosíme o motorech ... se automaticky sama vyloučila. Za další autům nerozumím. Vím, kde to má mít volant, a kde se kontroluje olej, ale víc toho nevím. A koupit zajíce v pytli na tržišti se mi nechtělo. Naštěstí je tu internet a tam nacházím kontakt na borca co se jmenu Pavel, je z Čech, je automechanik a prodává a servisuje auta a tváří se že tomu rozumí. Je rozhodnuto - volám Pavlovi volám, že potřebuji dodávku nebo velkýho kombíka, nejlíp s postelí, a že na to mám tolik a tolik peněz. Prý to není mnoho, ale se podívá. No a takhle to dopadlo.

Je to Toytota Estima Lucida. Není to žádná hitparáda, ale dofám, že se to za chvíli nerozpadne. Musím to ještě malinkato poupravit a umýt, ale snad to bude dobrý. Věci je dobré nazývat jmény, abychom je mohli případně pochválit, či si trochu konkrétně zanadávat. A tohle auto jěště žádný jméno nemá. A tak vypisuji veřejnou soutěž o název mé nové káry. Pokud vás napadá, jak by se mohlo jmenovat, tak to napište do diskuze pod článek, nebo pošlepe mailem. A ať je o co hrát, tak autor nejlepšího jména (to které se mi bude líbit) má u mě flašku dobrého NZ vína.

Ostrov Rangitoto

Ostrov Rangitoto mám z terasy domu, ve kterém teď bydlím, jako na dlani. A tuto neděli jsem se na měm byl podívat.

Ostrov Rongitoto leží asi 10 km od centra Aucklandu a je viděl takřka odkudkoliv. Rongitoto je maorský (původní obyvatelé NZ byli maorové) název a dal by se přoložit, jako "Krvavě rudé nebe". A opravdu - tento ostrov je sopečného původu a je starý asi pouhých 600 let. Z geologického hlediska je to tedy úplný mladík a původní obyvatelé museli zajisté vidět, jak vznikal. Musela to být tehdá asi docela mela, ale dnes je již kráter vyhaslý. Dokonce se tu prý našly otisky lidských nohou v lávě. Ostrov nebyl Maury nikdy obydlen a bílí přistěhovalci tu postavily pár domků až v roce 1930. A za války tu byly radary, sledující Japonské nepřátelé. Dneska je ostrov opět neobydlený, je tu jen pár baráků, jinak celkem pustina.

 
Dostat se sem dá lodí z aucklandského přístavu. Při vstupu na loď si opět musíte řádně očistit topánky kartáčem, aby jste na ostrov nedotáhli nějaký potvory. Loď jede na ostrov asi 20 minut a je z ní pěkný výhled na cenrum Auckladu a na Devonport. Hned po přistání podle hesla "Co Čech to turista" valím co nejrychleji nahoru, abych utekl davu co tu vystoupil se mnou. Po cestě je odbočka k lávový jeskním. Jdu se tedy podívat. No jestli tomuhle říkají jeskyně, tak mě podrž. Díra do země dlouhá asi tři metry, mě rozhodně zklamala. Čekal jsem víc. Není kam spěchat, a tak si řílám, že se tu trochu porozhlédnu a třeba objevím něco lepšího. A haluz jako sviňa. Asi po deseti minutách nacházím v buši díru do země, která vypadá docela velce a nadějně. Trochu horolezecké průpravy a už jsem ve uvnitř. Na dně nacházím chodbu, která je dlouhá asi 50 metrů a končí opět na povrchu. Je to sice truchu plazivka, ale rozhodně to za to stálo.

Teď už zbývá v neprostupné buši najít cestu zpátky na cestu. To se taky nakonec daří a za chvilu, jsem na vrcholu Rangitoto. Je odtud hezký výhled. Je dokonce vidět i Velký Barierový ostrov - místo, kam bych se chtěl taky v budoucnu podívat. Dokonce nacházím i čtvrť Browns Bay odkud jsem brzo ráno ostrov fotil. Je tu pak ještě pozůstatek radiové stanice z války, jinak nic. Takže hurá dolů. Jako zpáteční cestu si vybírám cestu nejdelší v domění, že bude nejhezčí a bude na ní hodně věcí k vidění. Opak byl pravdou. Proplýtám se mezi černými lávovými poli, které jsou fakt hodně rozpálený, všude samý šutry, cesta nic moc. Teď doceňuji informaci z turistického průvodce, že je třeba mít hodně vody a něco na hlavu. Mám děsnou chuť na pivo. Hospoda tu pochopitelně nikde není a tak jsem rád, že jsem asi po čtyřech hodinách zpátky z přístavu. Ale celkově vzato to byl super výlet a můžu jen doporučit. Koukněte se schválně na fotky

   

Aucklanské výletování

Jsem tu již nějaký čas a o víkendu samozdřejmě nezahálím a snažím se poznávat místní okolí. A jak to tak bývá, tak každé místo má své specifika a Auckland není vyjímkou. Tohle je malý report o tom, jak to chodí v Aucklandu s MHD a co se tu dá ještě vidět.

Někam se tu dostat, když nemáte auto, může být docela problém. Jste odkázáni buď na stop nebo autobus. Na stopování v Aucklandu ještě teda nemám. Je tu milon různých silnic, takže když chcete jet na nějaké konkrétní místo musíte vědět kam si stoupnout. To já ošem nevím a tak jsem odkázán na místní busy. Cestovat tu busem může být adrenalin sám o sobě, pač někdy nevíte, kde skončíte. Na hodně zastávkách na předměstí totiž nejsou jízní řády a nejsou tam ani čísla autobusů - je tam jenom lavička. Takže když stojíte na zastávce a zrovna náhodou nějaký ten bus přijede, tak ani nevíte, kam a přes co jede. Když se zeptáte řidiče kam jede, tak vám sice odpoví, ale je vám to celkem k ničemu, pač beztak nevíte, kde to je. Zbývá tedy jen nastoupit a sledovat po cestě na mapě jestli bus jede alespoň na správnou světovou stranu.
Pokud máte štěstí a na zastávce jízdní řád je, tak jsou tam pro změnu vypsaný jenom hlavní větší zastávky a ty malý ne. V místním labyryntu silnic autobus může z místa A do místa B jet asi tak 20 cestama, takže opět nevíte kudy ten bus jede. Opět dochází na návání mapou, posunky rukou. A když to dobře dopadne, podaří se vám vystoupit na správné (opět neoznačené) zastávce.

Shakespear Regional Park
No a já takhle jednou vystoupil v Army Bay, což je asi 20 kilometrů severně od Aucklandu. Moje kroky míří do místního přírodního parku, kde má být původní místní les a s ptačí rezervací. Hned při vstupu do rezervace narazíte na kartáč na boty a vodu. V duchu si říkám, že to snad nemyslí vážně, že si mám při vstupu do lesa očistit boty. Myslí to vážně. Skupinka přede mnou si boty opravdu umývá - asi to tu tak opravdu chodí. Každopádně si o tom myslím si o tom své. Ptačí rezervace je zde vlastně původní vegetace, kam se slítávají vzácní ptáci z celého okolí, pač tu mají klid. Dokonce jsem i nějaké ty vzácné opeřence viděl, takže úspěch. Lesem projdete asi tak za půl hodiny - moc jim tu toho nezbylo, a pak už následují jenom planiny, na kterých se pasou ovce a je odtud hezký výhled do okolí.

Devonport
Když se začal Auckland někdy kolem roku 1840 osídlovat, tak se začalo v přístavu a v Devonportu. Tím pádem je Devonport nejstarší koloniálně osídlenou části ostrova. K vidění tu je kromě starých dřevených domů i Victoria Street, což je ulička, která si jakž takž zachovala původní ráz. Krom "starý" domů (domy mají slabý 200 let) je tu ještě kopeček Mont Victoria (Maurski Takarunga) což je vyhaslá sopka. On se vlastně celý Auckland se rozkládá na sopečných kráterech, kterých je celkem 48. Z vršku Mt. Viktoria je nádherný výhled na přístav a na Sky Tower a pak tu je ještě bývalé dělostřelecké stanoviště z roku 1899. Další zajimavostí Devonportu je ještě kopeček North Head, který je protkán sítí chodeb a bunkrů s děly. Celý komplex se začel budovat už koncem 19. století, jako obrana proti ruskému útoku, který ale nikdy nepřišel. Celý komplex byl ještě rozšířen za 1. a 2. světové války. 

Cornwall park a Mont Eden
Jestli něco stojí v Aucklandu za pozornost kromě Sky Toweru, tak to jsou právě tyto dvě věci. Cornwall park je jedním z největších parků v Aucklandu a je  něm velké množství starých a opravdu hodně velkých stromů. Je tu taky domeček, kde je k vidění původní zařízení domu z Viktoriánské doby. No a nad parkem na vrcholku který se jmenuje Maungakiekie (183 m.n.m.) stojí přes 30 metrů vysoký obelisk věnovaný Maorum - původní obyvatelům ostrova. Není tomu náhodou, pač právě v těchto místech byla jedna z největších Maorských vesnic. No a krom obelisku se tu všude pasou ovce, což je v skoro v samém centru Aucklandu celkem normální věc. Zkuste si představit ovce v parku na Špilberku nebo na Nových sadech. Je to dost podobný.
Mont Eden (maorsky Maungawhau) je zase vyhaslá sopka, která je ovšem nejvyšší. Má 196 m.n.m a tímto jsem dosáhl zatím svého nejvyššího bodu na NZ. Pokud neprší (což se stalo mě), tak je odsud super výhled na Auckland, ale i když je hnusně, můžete nakouknout do zhruba cca 50 hlubokého kráteru sopky.               

Pro lepší představu Vás odkážu na opět na galerií fotek. Honza

Rugby

Být na Novém Zélandu a nezajít na rugby? Tak to bych si neodpostil. A tak, když pokračuje moje tažení za tím si konečně koupit někde nějaký ten cenově dostupný klobouk a procházím kolem rugbyjového stadionu, tak mi to nedá abych nenakouknul. A mám štěstí. Dnes odpoledne se tu hraje zápas, a tak neváhám a hned kupuju lístek. Kdo ví, kdy se mi zase naskytne další příležitost. Tak a teď už jenom ten pitomej klobouk.

Rugby je na Novém Zélandu sport číslo jedna. Tým All Blacks tu zná opravdu každý a každý zná i pravidla. Což ale není můj případ, a tak ještě před začátkem zápasu zjišťuji, jak se to vlastně hraje. Z pravidel jsem toho moc nepobral, ale až dá někdo bod, tak to snad poznám. Dle programu se mají dnes hrát dva zápasy - vedlejší zápas dorostenců a pak hlavní zápas 1. ligy. Když projdete branou stadionu, je to jako by jste prošli do jiného světa. Dění na stadionu vás uplně pohltí, má to tu takovou zvláštní amosféru. No a už začíná první zápas mezi místními "Warriors" a hostujícími "Leopards". Jestli tohle jsou dorostenci, tak mě podrž. Borci co mají předloktí, jak já lýtko rozhodně nejsou žádný ořezávátka. Rychle si sedám a začínám fotit. Pak mě nadapá, že bych měl fandit, nejlépe místním, ale kteří to vlastně jsou? Zachvíli na to přicházím, a tak fandím Warriors. Pak si mimoděk všimnu, že sedím kousek vedle fanoušků "Leopards". No nazdar snad nejsem v jejich kotli. Dostat přes držku, to by tak ještě scházelo. Po lepším oledání okolí vjišťuje, že je celkem jedno kdo kde sedí. Prostě se to tu neřeší. Mezi fanoušky tu není žádná zášť. Lidi se tu přišli bavit a ne se povraždit jako v Egyptě. Jít na Rugby tu znamená vzít rodinu nebo přátelé a příjemně strávit odpoledne. A opravdu na rugby tu chodí i ti nejmenší. Lidi si povídají, koukají, pijou pivo a vše je úplně v pohodě. Zápas "dorostenců" končí vítěztvím hostujících Leopards a přichází hlavní zápas, kvůli kterému všichi přišli.

A už nabíhají na hřiště hráči místních "Warriors" a hostujících "Titans". Zápas začíná ve velkém stylu a má o hodně větší úroveň. Je to jeden souboj za druhým a první zranění na sebe nenechá dlouho čekat. I přes to, že rugby je hodně tvrdý sport, přijde mi férový a děsně spravedlivý. Níkdo z hráčů se sem nepřišel pobít. Všem jde především o hru. Po každe když někdo někoho sejme (a o to tu jde, je to součást hry), tak po odpískání se dotyčný hříšník protihráči omluví, poplácá ho poramení a ten druhý to přijme. Sice mu před chvíli málem zlomily žebra, ale to je součást hry. Není tu místo pro simulanty, takže kdo to chce hrát, musí dobře vědět co ho čeká. Říká se, že fotbal je hra gentlemanů, kterou hrají barbaři a ragby je hra barbarů, kterou hrají gentlemani. Podle toho co jsem viděl je to pravda.
Zápas probíhá v dobrém tempu a lidí se baví. Každý fandí svému týmu. Tým Warriors přišel podpořit Mr. Bean a okamžitě se stává miláčkem publika. Nakonec domácí hráči Warriors k velké radosti fanoušků vítězí a mě nezbývý než jít se spáleným obličejem pěšky domů, pač ten klobouk co jsem si dopoledne nakonec úspěšně koupil, jsem nechal samozdřejmě doma.

A máme tu závěrečnou kontrolní otázku. Víte, kdo se v Čechách zasloužil o založení a rozvoj rugby. Nebyl to nikdo menší, než popularizátor hmyzu, autor Ferdy mravence a Brouka pytlíka pan Ondřej Sekora. A první mezistátní utkání se hrálo v Brně v roce 1926 proti Rakousku a skončilo 12:12. Pro více fotek klikni sem. A to je z rugby vše. Honza 

Poznávání ...

Jsem tu už týden a pár dní a pomalu se sžívám s místním okolím. Krom každodenní návštěvy školy, jsem podniknul i pár výletů do místního okolí a tady je malý report o mém poznávání ...

... blízkého okolí
Škola kterou navšěvuji se jmenuje Unique a stejně jako dům, kde bydlím se nachází ve čtvrti Browns Bay. Je to severně od centra Aucklandu a dalo by se to nazvat předměstím. Celá čtvrť se jmenu podle stejnojmenné ulice Browns Bay, která sama o sobě není nijak hezká, ale přímo sousedí s pláží. Nachází se tu pár obchůdků všeho druhu včetně asi osmi stánků se Sushi. Všechny se překvapivě uživí. Místní sushi moc není, a tak je jasný proč, tomu tak je. Na ulici Browns Bay se nachází i naše škola. Samotná čtvrť je shlukem rodinných domků, které jsou poskládány do celkem chaotické sítě uliček a vyznat se tady je celkem náročná orientační hra. Všechny uličky vypadají stejně. krom obchodů na hlavní ulici tu nechybí samozdřejmě veřejné ragbyjové a criketové hřiště. Pravidla criketu jsou mi opravdu zahadou. O ragby toho vím o něco víc, ale taky žádná sláva. No a všude je tu opravdu čisto. Novozelandané tráví hodně volného času venku na veřejných prostransvích, a tak tam přirozeně nechtějí mít bordel. Všude jsou odpadkové koše co opravdu fungují, nikde se neválí vajgly nebo žvýkačky. A ještě jsem tu neviděl nikoho plivat.


... centra Auckladnu
Centrum je z naší čtvrti vzdáleno asi hodinu jízdy veřejnou autobusouvou dopravou. Ta ovšem nejezdí moc na čas. Když přijdete na zastávku včas a autobus nikde, tak není třeba propadat panice. Deset minut tu není žádné zpoždění. Při cestě do centra přejíždíte obří most přes zátoku Waitemata, který se jmenuje Auckland Harbour Bridge. Tento impozantní most se může při plavbě větších lodí rozevřít, ale většina lodí přijíždí do přístavu z druhé strany. Samotné centrum Aucklandu je dosti malé a není zase tak zajímavé. Za zmínku stojí určitě Sky Tower, což je nejvyšší stavba na jžní polokouli. Má uctihodných 328 metrů a na rozhlednu vás vyveze výtah za 40 sekund. Já tam nebyl, ale píšou to. Taky se dá z vyhlídkové terasy skočit na takovým speciálním laně dolů. Je to z výšky 192 metrů a trvá to 16 sekund. Ale Bunge Jumping to není. Krom Sky Toweru určitě stojí za viděnou přístav. Krom velkého množství jachet tu kotví i obří tankery a zaoceánské parníky. Pak tu je ještě obří akvárko s mořskýma potvorama. V centru je dodré si všimnout ještě kontrastu mezi starou a novou zástavbou. Nové výškové domy někdy jakoby dosloha stály na střehách těch starých. Pak tu jsou ještě asi dva parky, par bezdomovců co po vás nechcou peníze a všude mega moc lidí.              

... toho, jak místní tráví volný čas
Jak jsem již psal, tak spousta lidí, zde tráví volný čas venku na veřejnýh prostranstvích. Aucklanďané nejezdí o víkendu na chalupu jako my, ale nejčastěji vyrazí na pláž, sportovat nebo se někam projít. Já se byl podívat o víkendu na pláži Longs Bay. Všude bylo spousta lidí, kteří se spolu bavili, hráli na kytaru, koupali se nebo vařili. Vaření na pláži? Jsou tu na to dobře zařízení. Tu a tam je takový pultík, což je vlastně venkovní gril, kde když zmáčknete tlačítko, tak se vám nažhaví opékací plotýnka a vy si můžete cokoliv ugrilovat. Je to zadarmo, jen to po sobě musíte uklidit, což taky všichni dělají. Krom těchto vychytávek mají místní sebou všelijaké přenosné grily a hrnce všech možných velikostí. Co se týče sportu, tak se tu hodně běhá. Běhají malí, velcí, staří, mladí - prostě všichni. Z kolektivních sportů tu frčí criket a ragby. Tolik šišatých míčů jsem ještě v životě neviděl. A házet s tím tu umí opravdu každý. 

... ozonové díry
To, že je nad NZ ozonová díra se dočtete skoro v každém turistickém průvodci. A je to pravda, pač jsem si to vyzkoušel doslovana vlastní kůži. Spálíte se tady i když slunko zrovna nesvítí. A pokus si zapomenete namazat nějakou část těla krémem a jste venku trochu dýl, tak jste jasní. Tak rychle vypálený proužky od sandálů na nohách jsem ještě nikdy neměl. Stačila slabá hodinka. Taky je dobré nosit klobouk, pač hlava samotná trpí taky docela dost.  Bouhžel v celém Browns Bay nemají klobouk na moji velkou hlavu a tak musím o víkendu vyrazit někam jinam, pač bez toho tu jde opravdu blbě.

A to je pro zatím vše. Pro dokreslení atmosféry bych vás nasměroval na galerií fotek. Jak bude něco nového, tak to zase napíšu. Mějte se moc hezky Honza