Po západním pobřeží jížního ostrova

Západní pobřeží jížního ostrova má ve všech průvodcích přívlastek nespoutané, divoké, rozboužené a děštivé. No a o tom posledním jsem měl možnost se naplno přesvětčit doslova na vlastní kůži.
Po tom co jsme s Aukym vyrazili z Palačinkových skal směrem na jih, tak začalo pršet, přesněji řečeno lít jako z konve. A není se co divit. Nejvíce srážek na NZ spadne právě na západním pobřeží a to přes 5 metrů ročně. Všechny větry co vanou z Tasmanova moře se zachytí o Jižní Alpy a vyprží právě zde. Naopak na východním pobřeží nepší skoro vůbec.

Vůbec největší atrakcí západního pobřeží jsou ledovce Franz Josef a ledovec Fox. Ještě než dorazím na první jmenovaný, tak ještě navštěvuji malinkou vesnici Ross. Dneska je to jen pár domků, ale dřive to bylo jedno z největších měst na jižním ostrově, pač se tu našel kus zlata, který vážil přes 2 kila a tím odstartoval zlatou horečku na Novém Zélandu. Zlato se tu na západě teží pořád, ale daleko více tu najdete dolů na černé uhlí. Na ledovec Franz Josef dořážím v totálním dešti. Co se dá dělat, nasadit pláštěnku a hurá k čelu ledovce. Abych řekl pravdu, tak jsem čekal daleko víc, na to jak, o tom všude básní. Možná je to nahoře na ledovci hezčí, ale to si musíte zaplatit horského vůdce nebo vrtulník, jinak nemáte šanci se tam dostat. Sklamání nahrazuje hezké tábořiště přímo u moře, kde nikdo není. Na pláži se tu válí spousta kmenů stromů a pařezů co tu vyfluslo Tasmanovo moře a toto místo má takovou zvláštní atmosférů.

Ledovec Fox již navštěvuji za hezkoho počasí a to znamená, že s i se zástupem turistů. Ledovec Fox je menší, ale dle mě hezčí. Dostanete se blíž k jeho čelu a je tam vidět i více věcí, než jen hromada sněhu.
Po ledovcích následuje cesta kolem západního pobřeží a je opravdu se na co dívat. Navštěvuji mimo jiné i malinkou pláž Monro, kde mají hnízdit tučňáci, ale po tučňácích tu jsou jen stopy v písku. Ale i tak to stálo za tu námahu, pač pláž se zátokou je opravdu, jak z nějaké pohlednice. No a tím končí cesta západním pobřeží jížního ostrova a míříme do hor do Wanaky a Queenstownu, centra adrenalinových sportů na jižní polokouli.A více fotek je tradičně na Picasu.

Cestopis začíná

Někdy se stane, že se nám splní sen a ani se tomu nechce věřit, že je to mu opravdu tak. Ale je to tady. Věci kolem mě se daly konečne do pohybu a po celkem 8 měsících na Novém Zélandu a 6 měsících tvrdé dřiny konečně nastává to kvůli čemu jsem sem přijel - cestování. Hurá!!! A co mě vlastně všechno čeká? No je toho požehnaně. V nejbližších dvou měsících se pokusím procestovat jak jížní, tak severní ostrov Nového Zélandu a objevit všechny jeho krásy. Pak, když to dobře půjde, vyrazím na tropický ostrov Samoa v pacifiku, kde prochází datová čára, a kde so točil film Trosečník s Tomem Hanksem. No a pak mě čekají necelé dva měsíce exotiky se vším všudy v jihovýchodní Asii - sever Thajska, Laos, Vietnam, Kambodža.

 A jak se pravilo v mém oblíbeném filmu  " ... štěstí je skutečné, jen když je sdílené ..." a proto se touto cestou pokusím s Vámi sdílet zážitky z cest a to jak slovem, tak obrazem.

A můžeme rovnou začít.

22.9. 2012 po rozlučkové párty, která proběhla ve znamení guláše, piva a pár drobných škod na baráku, vyrážíme spolu s Aukym směrem na západ do lyžařska střediska Porters, kde mě čeká vysněné lyžování. Je začátek jara, ale na vrchlcích hor trochu sněhu zbylo, a když k tomu přidáte luxusní počasí s výhledem na půlku jížních Alp a freeridové sjezdy na jarním firnu, takže rozhodně super zažítek.

Ten samý den se mi taky, daří probrodit a místy proplavat 600 metrů dlouhou horskou řekou, která teče v podzemní jeskyni. Byl to pro mě asi jeden ze životních zážitků. Teplotu vody težko odhadovat, ale k jaderskému moři v letní sezóně to mělo fakt hodně daleko. Když procházím proti produ jeskyní, tak mě překvapuje jednak hloubka vody, místy skoro po prsa a pak síla vody. Chodba jeskyně se různě klikatí a místy je široká necelý metr, ale po 600 metrech je nakonec vidět světlo na konci tunelu. Opravdu moc hezké.

 A následuje výstup na Avalanche Peak. Je to docela náročný horský výstup, kde ke slovu přichází i tesařské kladivo, které jsem použil místo cepínu. Opět mám štěstí na počasí a tím i na nádherné rozhledy po jížních Alpách. Na vrcholku mi dělají společnost jen neskutečně drzí horští papoušci Kea, kteří se mi snaží sežrat výstroj a navíc se mě vůbec nebojí.

Po přejezdu na neklidné západní pobřeží navštěvuji ještě Palačinkové skály. Je to nádherný geologická útvar. Skály zformované erozí připomínají hromady palačinek, které jsou naskládány na sebe, všude kam se podíváte. Tak další etapa Honzíkovy cesty začala dobře a věřím, že další dobrodružství na sebe nedá dlouho čekat. Tak brzy na pišenou.

 P.S. Vše samozdřejmě fotím a tak na pár obrázků je možné se kouknout na Picasu zde.