První školní zážitky a pár postřehů

Jak praví klasik, plány jsou od toho, aby se měnily. Můj plán ze změnil asi hodinu po příleu na NZ. To když jsem se od školní koordinátorky dozvěděl, že rodina kde jsem měl spát nějak nemůže, ale že sehnala nějaký super důhodce co by mě snad chtěli. O.K. - vůbec mi to nevadí, pač beztak nemám, kde jinde spát. No a druhá věc byla, že do školy můžu jít hned další den (středa) a ne v pondělí, jak bylo původně domluveno. Začít se má z ostra, a tak kyvu hlavou že jo, pač jim  nerozumím ani slovo a tak si domýšlím, že to tak asi mohlo být. Za chvílu přijíždí Keyth což je vitální důchodce co má asi 80 let a veze mě k nim domů. Domeček je kousek od školy, asi 20 minut pešky a je docela hezký. Mají super terasu, kde je nádherný výhled na moře. Keythova žena se jmenuje Pat a je velmi milá. Když na mě mluví, tak se jí dá i něco rozumět narozdíl od Keytha, který má tak vychrchlaný hlas, že bych mu nerozuměl ani, kdyby mluvil česky. Dalšími obyvateli domu jsou Monty a Vladimír. Monty je pes a Vladimír je studen z Ruska co tu taky bydlí. Tomu jedinymu se dá trochu rozumět, pač mluví skoro stejně blbě jako já. Mám takový malý pokojík, kde nic nechybí kromě stolu a židle. Koupelnu a záchod mám společnou s Vladimírem. Je tu i Wi-Fi. Po cestě jsem docela vyšťavenej a tak jdu spát hned po večeři asi v sedm.

Druhý den ráno jdu s Vladimírem do školy, kde se mě ujímá koordinátorka Irena, co má na starosti evropany. Je pro představu, tak Japonce, Korejce, Thajce a další asiaty má na starosti asi dalších šest lidí. Takže zastoupení na národů na škole je jasně daný. Irena mi ukazuje školu a co kde je. Pak jdu psát rozřazovací test z angličtiny na počítači. Při páté otázce se program, kde píšu test vypne. Nevadí, zapínám program znovu a při asi 10 otázce se vypne celý počítač. Jdu za Irenou a na třetí pokus a na jiným počítači vše klapne. Pak následuje vstupní pohovor a já se dozvídám velkou novinku, že jsem začátečník. Takže žádný překvapení a hurá do výuky. Vyuka se skládá ze dvou bloků, dopolední kde jsme ve třídě 2 - Já a Aziz, což je Saud. V odpoledním bloku je nás už víc, je to takový náodnostní mix - Švýcar, Rus, Ruska, Chilan, Saudi a samozdřejmě Japončici. Pak tu je jestě jedna paní co je celá zahalená v černým a koukají jí jenom oči. Když jsem se jí ptal odkud je tak, jsem jí nerozuměl, pač má zahalenuou i pusu. Dneska dokonce celá muslinská komunita opustila v pulce výuky třídu a šla se někam modlit, ale to nikoho nepřekvapí - jsou tu na to zvyklí. Taky mě překvapilo, že tu nejsem zdaleka nejstarší co se učí anglicky. Dokonce jsem tu viděl i Japončíka co mu mohlo být tak 60 let.

No se týče mě a angličtiny, tak to zatím moc nedávám. Místním nerozumím vůbec, a tak se domlouvám rukama nohama, ale zatím jsem si vše potřebné zařídil. Dokonce mám už i místní telefoní číslo, ale koupit si do něho kredit byl fakt mazec, ale taky se to povedlo. Funguje to tu prostě všechno jinak. Dobíjení kreditu i spousta dalších věcí. Tak se třeba všihni zdraví, usmívají se na sebe a jsou milí, když něco potřebujete. Když vcházíte do silnice, tak vás auto srazí z pravé strany i když by jste to čekali naopak - chce to opravdu hodně opatrnosti než si vyknete, že jezdí vlevo. No a jetu teď docela teplo. Hned za školou je pláž, kde to docela žije. Taky se mi líbí, že každý večer v devět udělá Pat čaj snaží si s náma povídat. Se mnou je to pro ní asi uprtpení, Vladimír je na tom o něco líp.

Tak tohle jsou ve zkratce moje první zážitky a postřehy. Moc Vám všem děkuji za komentáře na blogu i osobní emaily a jak bude něco nového, tak to sem zase vylepím.

Cesta

Po dosti vydařeném rozlučkovém večírku mířím s bolavou hlavou do Prahy k Plivníkům a v neděli  na letiště. Zkušenosti ze samostatných zahraničních cest letadlem nejsou velké, nejsou vlastně žádné a tak po počátečním kiksu, kdy jsem si spletl nějaký ty písmenka a čísílka na letence nacházím konečně správný geta a za chvíli sedím v letadle do Dubaje. Cesta je dobrá a tak v 1:00 ráno jsme na letišti.

Po výstupu nás odváží autobus do příletové haly Dubaijského letiště a tak následuje bojovka najdi úředníka s tranzitními vízi, najdi týpka razítkem na tranzitní víza, najdi oční sken, obstarej další tři razítka, najdi odvoz do hotelu, najdi ..... . Po třech hodinách jsem na pokoji v letišti a nemůžu najít, kde se v pokoji rožíná (rožíná se kartičkou do dveří od pokoje). Ve 4:00 jsem v postely, škoda, že v 6:00 vstávám. Raději ani nespím, abych nezaspal. Ráno v hotelu i na letišti probíhá vše hladce, a tak se v 10:15 odlepujeme od země s největším osobním letadlem Airbus A 380-800, kam se vleze 800 lidí a má to dvě podlaží.

Cesta do Sydney je děsně dlouhá, ale dalo by se to vydržet kdyby celou cestu vedle mě neřvalo nějaký malý ca 4letý děcko co furt něco chce a když to nedostane, tak řve ještě víc. Rodičům to evidentně navadí, ale já jsem po 6 hodinách zralý do blázince. Škoda, že nejsme ani v půlce letu ... . No cestu do Sydney jsem přežil a dítě taky. No a odtud hurá do Aucklandu, což už je slabých 2205 km. Sedím u okýnka a tak při příletu nad pevninu práskám jednu fotku za druhou. Na letišti mi zbývá se jen probít přes úředníky s vízy a namátkovou kontrolou batohu, který musím skoro celý vybalit, aby si úředníci ověřili, že jim žádné biologické nebezpečí krom mých lezeček nehrozí. Je 24.1., 15:03 místního času a přede mnou se otvírají dveře na fotobuňku ven z letiště, ven na Nový Zéland.