Samoa

prolog
... poté co jsem po příletu na NZ navštívil Pacifika festival v Aucklandu, tak jsem se chtěl podívat na nějaký pacifický ostrov a zažít tuto exotiku, pač blíž to sem už asi nikdy v životě mít nebubu. A pač jsem cestovatel začátečník, tak jsem si v hlavě vysnil nějakou představu o tom, jak to bude na nějakém takovém ostrově vypadat. A jaká byla realita? Určitě né taková, jakou jsem si jí vysnil a určitě né taková, jaká se nabízí na stránkách propagačních letáků a na fotkáh cestovních agentůr. Takže vítejte na Samoi, ostrově plném protikladů.

 První co mě praštilo přes nos, když jsem vystoupil s malým batůžkem na letištní dráze ostrova Upulu bylo příšerný vedro. Je něco okolo 35 stupňů ve stínu a pod 30 stupňů teplota neklesne po celou dobu, co tu budu a to ani v noci. Přijel jsem sice do sezóny dešťů, ale v praxi to znamená, že tu občas sprchne párkrát za den, ale na teplotu to nemá vliv, jen na vlhkost, která se ještě zvýší a vedro je ještě více nesnesitelné.  A jelikož jsem ten cestovatel začátečník, tak první kulturní šok na sebe nenechá dlouho čekat. Musím se totiž dopravit na ostrov Sawai a volím dopravu s místníma, pač je to nejlevnější. A občas jsem z tohu vykulenej jako puk. Pro představu zkusím popsat moji první zkušenost s místní dopravou.

V přístavní hale, která chrání jenom proti slunci, pač děravou střechou sem prší, se tísní cca 100 mítních. Jsem tu jedinej "bílej" což je dosti podezdřelé, tak na mě všichni čumí. Mezi lidmi lítají malý děcka a nabízejí kokosový ořechy, smažený babány a tak podobně. Já kupuji lístek a jdu fronty na trajekt, kterým chci přeplout na sousední ostrov Sawai. Když loď připluje, tak začíná brutální tlačenice o to, kdo se dostane na loď. Moc se netlačím, mám přece lístek a až je loď plná, tak odplouvá. Bohužel beze mě. Chyba - měl jsem se víc tlačit. To že tu máte lístek vůbec nic neznamená, ty se prodávají dokud jsou lidí a kdo s vleze, ten se vleze. Tak čekám jen slabé 2 hodinky na další loď. Teď se mi už daří na loď probít. Při výstupu z lodi si chci v klidu najít autobus a odjet do vytipované vesnice, kde mám spát. Ale to je zcela nemožný, pač okamžitě po výstupu se mě chopí náhončí jednoho  z 5 autobusů a už mě tlačí dovnitř. Čím víc lidí v buse tím větší výdělek. Něž se stačím zeptat jestli jede do mý vesnice, tak jsem zaskládán v buse a dostat se ven je nemožný. Naštěstí to je správný bus a my výrážíme. Řidič je bezpochyby na drogách, pač jede jako šílenec. Začínám se trochu bát. Když zjišťuji, že bus je celý ze dřeva a nemá dveře bojím se ještě víc. Tlačenice ve vnitř věrně připomíná některé pasáže z povídky šimka a Grosmana "Moje jízda tramvají". Hláška tipu "... stál jsem na jedné noze a to ještě k tomu né na své..." tu platí na 100%. Základem každého autobusu je pořádně ýkoné stereo a to že to moc nebrzdí nebo nesvítí se vedlejší. Hlavní je hudba a to pořádně nahlas.  Vůbec cestování busem je tu kapitola sama pro sebe. Bežně se do busu pro 30 lidí vejde, tak šedesát a přepravuje se tu tím vše od trsů banánů až po pytle s cementem.

Cestou si všímám pro mě neuvěřitelné chudoby. Lidi tu žijí v rozpadlých chatrčích, na chudých lávových políčkách tu skoro nic neroste, děcka tu běhají všude dokola polonazí a sem tam zahlídnu v chatrčích prasata a slepice. Tohle na obrázcích z katalogů neuvidíte. Tradiční místní obydlí se tu jmenuje "Fale", což a jedná se chatrč co má jen střechu a je postavená na kůlech. Já jsem taky párkrát bydlel ve Fale a je to opravdu velmi praktické. Z počátku si myslím, že je to atrakce pro turisty, ale takhle bydlí ještě překvapivě hodně Samoanců. Ti movitější mají Fale postavený z betonu. Ve fale žije i několikačlená rodina, koukají tu na telku, spí, vaří, no protě všechno. A když prší nebo svítí slunko, tak jenom stáhnete zavěsy z palmových listů a je hotovo. Soužití se zvířaty je tu opravdu dosti těsné a tak kolem baráků pobíhají volně prasata a slepice a ty můžou opravdu všude. Často jsem tu viděl i hroby přimo u baráku nebo v baráku. Prostě až umřete, tak Vás zazdí nebo zabetonují vedle domu, kde jste žili.

Pač je tu opravdu hodně vedro po celý rok a moc toho na práci tu není, tak tu jsou všichni jaksi zpomalení a na všechno je dosti času. Není kam spěchat. Dvojnásob tu platí "Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří".  Pač když všechno stihnete dnes, co budeš dělat zítra a pozítří. To dá rozum. Nezaměstnost je tu obrovská a tak spousta lidí s jen válí před barákem a spí, pač není do čeho píchnout. Jsou schopni usnout všude - na dlažbě, korbě nákládáku i ve stoje v autobuse. Ale pro Samoánce je to normální a vůbec to nevnímají, tak jak třeba turisté ze západu. Pojem času tu má prostě úplně jiný rozměr. Pokud Vám autobus jede až za 4 hodiny, tak to není "až", ale "už". Můžete být rádi, že se vůbec dočkáte. Jízdní řády neexitují a tak se můsíte vždy zeptat kdy, tak zhruba ten bus jede. Turistická inrastruktura je tu velmi málo rozvinutá a ve srovnání s NZ je to fakt propastní rozdíl. Pokud se tedy nevydáte do spárů nějáké agentůry, která vás v klimatizovaném buse odveze z letiště do turistického rezortu, všechno vám zprostředkuje a k ničemu vážnějšímu vás neputí. Za tu dobu co jsem tu byl jsem cestoval jen busem s mítními (vždy jedinej "bílej") , skoro vždy spal na zemi ve Fale, jednu noc jsem strávíl v Samoánské rodině, nakupuval a jedl místní jídlo na tržnicích, byl tu v kostele na čumendu a myslím, že jsem zažil Samou, takovou jaká asi doopravdy je pro 80% místních lidí. Chudá země co to nemá vůbec jednoduchý, kde se lidi smějí i mračí a kde čas hraje jen malou roli.u tady.  Fotky jsou tu.

Poslední cestovatelské záchvěvy na NZ

Tak z rekonstrukce koupelny u kamaráda Petra v Te Puke se vyklubala oprava skoro půl baráku a tak po týdnu intenzivího stavění opouštím Te Puke. Tentokráte doufám, že definitivně a mířím do Aucklandu, kde jsi půjčuji auto s kategorie "El Cheapo". Jak název napovídá, tak se jedná o nejlevnější vůz z půjčovny na NZ. Je to Nissan Sunny, ale pro moje účely se hodí ideálně. A jedu na sever do, ve všech průvodcích oslavované, Bay of Islands. Jestli uvidíte někdy nějaký propagační letáčeky z NZ, tak tam pravdopodobně bude tato zátoka, ale mě nějak nedochází proč. Buďto to bylo tím, že bylo hnusně, nebo tím, že jsem byl utahaný z práce, ale nic extra to teda není. Jediné co se mi tu líbilo, bylo maorské vystoupení, kde tančili a zpívali. A tak hodně zklamán jedu na další atrakci, a to ne na nic menšího, než největší  stromy Kauri. Na ty jsem se těšíl opravdu hodně a Kauríci nezklamaly. Nejstrarší Kauri se jmenuje Te Matuha a je něco přes 2 tisíce let stár. A největší je Tane Matuha a ten je přezdíván otec lesa a to je fakt macek. Z důvodů ochrany se nesmí až uplně k jeho kmeni, ale i tak si člověk pod ním připadá jako prcek. Jen škoda, že obrovské rozměry tolik nevyniknou na fotkách.

 Spolu se stromy je nutné navštívit i museum Kauri, které je věnované jejich těžbě a lidem co je káceli. Museum je opravdu moc hezké. Na jedné straně musíte obdivovat obrovské úsilí, težký život a pracovitost zdejších dřevorobců a na straně druhé si říkáte, že tito chlapíci měli trochu brzdit s tím kácením, pač z obrovských lesů co tu byli ještě před 100 lety tu zbyl jen zlomek.

 Času není na zbyt a tak další cestovatelskou zastávkou je polootrov Coromandel. Zde se silnice líně vlní podél pobřeží a ve vnitrozemí se rozkládají už pořádné kopečky. Největší atrakcí tu je jednoznačně Catedral Cave, obří vápencový oblouk na pláži pod kterým můžete, když je odliv projít. Odliv jsem stihl, ale taky stihl příliv turistů. Ale jinak to bylo fajn. Ještě více lidí se ale tísnilo na Hot Water Beach. Horká voda tu vyvěrá z podzemí na pláž, a když si vezmete lopatku a vykopete si zde díru do písku, tak si postavíte vlastní termální bazének. Ale pozor, místy má voda až 65 stupňů, a tak je třeba v některých  místech vodu naředit na přijatelnou teplotu.

A poslední co stíhám zkouknout před odletem z NZ je Wai-O-Topu. Sirné prameny tu vyvěrají ze země, všude to tu hulí, bublá bahno a srdí po zkažených vajíčkách. Zdě si uvědomím kolik energie se skrývá pod povrchem. Je tu i spousta gejzírů co chrlí vodu a nejětším chliem je gejzír co se jmenuj Lady Knox. Je to atrakce pro turisty, a tak správce gejzíru vždy v 10:15 hodí do gejzíru ekologické mýdlo, čímž ho aktivuje a po chvilce gejzír už chrlí vodu, o to docela vysoko.  Pisaso foto.

Tak takový byl Nový Zéland v mým podání. 2 měsíce školy, 6 měsíců práce a 2 měsíce cestování. Celkem jsem toho na tu nalítal okolo 15 tisíc kilometrů. Což nění málo, ale rozhodně to není ani moc, vzhledem k tomu co vše NZ nabízí. A jaké to bylo? Myslím, že dobré, hodně dobré, jen si ty všechny zážitky budou muset časem trochu "sednout". A až se tak stane, tak se pokus napsat něco o tom jaký, ten Zéland a ty Novozénďané vlastně jsou. Ale bez záruky :-). Ale již je čas se posunout dál. A kam? No přece na Samou.   
 

Mt. Taranaki a Auky

Po treku kolem pohoří Tongariro s Aukym přejíždíme pod kopec co se jmenuje Mt. Taranaki. Je to dominanta celého zdejšího regionu a poloostrova Egmont, a jak by ne, když se tento sopečný kužel tyčí 2518 metrů vysoko nad okolní krajinu a to přímo od moře. Hora je dosti podobná japonské nejvyšší hoře Fudži a proto jí občas dělá dvojníka ve filmech. V maorském překladu znamená Taranaki něco jako "Vrchol bez stromů" a pro původní obyatele NZ je tato hora hodně povátná . Pro mě je to poslední velký kopec na který bych si rád vyšlápl, a tak balím batužek na jeden den a jde se na to. Je to asi nejnáročnější kopec na který jsem se tu drápal, ale v pěkném jarním počasí si to dosti užívám. A výhledy z vršku? Luxusní! V dálce je vidět Tongariro, pod vámi jsou mraky a do toho všeho svítí sluíčko. Myslím, že lepší kopec na závěr cesty po NZ jsem si ani nemohl vybrat.

 A pak se věci dávají rychle do pohybu. Inzeruji prodej Aukyho na internetu a okamžitě se mi ozývá spousta zájemců. Následuje cesta do Te Puke ke kamarádovi Petrovi, kde dávám mého cestovního parťáka do pucu, pak cesta do Auklandu a zpátky se vracím bez auta. Ano mé milované autíko jsem prodal. Nejradši bych ho sbalil do batohu nebo přestavěl na ponorku a vzal si ho sebou domu, ale to nejde. Najel jsem s ním během 7,5 měsíců 12164 km po NZ a kromě malého problému mě nikdy nenechal ve štychu. Věčná slava tomuto vozítku.
A co bude následovat teď? Pro Petra v Te Puke budu teď stavět ještě koupelnu a opravovat jeden pokoj na jeho domě. Pak si asi půjčím anonymní vůz z půjčovny ještě navštívím pár míst na severním ostrově. Ale o tom zase příště. Fotky jsou hier.   

Zpět na severu a Tongariro

Čas co jsem si vyhradil na cestování po jižním Ostrově NZ se beze zbytku naplnil, tak se s Aukym přesouváme zpět na ostrov severní. Trajektem připlouváme opět do větrem bičovaného Wellingtonu, hlavního města NZ a tentokráte tu mám více času na prohlídku města. Moc tu toho k vidění kromě musea, pár moderních budov a plastik v ulicích není. Ale museu stojí opravdu zato. Je to hlavní museum NZ umístěné do super moderní budovy, co stála strašně moc peněz. Expozice jsou tu udělány v moderním duchu a na většinu vystavených exponátů si můžete sáhnout.

 Poté míříme do zemědělské oblasti Hastings a Napier ležící na východním pobřeží severního ostrova. Tyto dvě města ležící mezi spoustou sadů, zničilo v roce 1931 zemětřesení a když se začala stavě znova, tak byla postavena ve  stavebním stylu Art Deco. Tento stavební styl u nás není vůbec známý a jakožto fanoušek architektury to musím vidět. V Art decu se stavělo pouze ve 30 letech a právě Napier patří se svým centrem k nejzachovalejším městům vůbec, které byly v tomto slohu postaveny.

A pak už mě čeká dlohou očekávané a vytoužené Tongariro. Jedná se o sopečné pohoří, kterému dominují tři vrcholy. Nejvyšší je Mt. Ruapehu, nejnižší Mt. Tongariro a prostřední se jmenuje Mt. Ngauruohe. A právě tento vrchol je nejhezčí a taky nejznámější, pač si zahrál ve filmové trilogii Pán prstenů horu "Osudu". Tímto se tento kopec stal světoznámý, ale vylést nahoru se podaří jen málo komu, pač je to opravdu do kopce. A to je můj cíl. Obejít část pohoří Tongariro a vystoupat na Mt. Tongariro a Mt. Ngauruohe.
Ale ještě než vyrážím, na cestu, tak se potkávám s Kačkou a Davidem, kamarády se kterými jsem se setkal na kiwi v Te Puke před půl rokem, a tak si vyměňujeme zažitky a zkušenosti z cest. Tímto je ještě jednou zdravím.

 Samotná cesta kolem pohoří Tongariro není nijak náročná a zabere, 2 dny když do toho šlápnete. Co je ale náročnější, je vydrápat se na Mt. Tongariro a Mt. Ngauruohe. Na trek se vydávám klasicky za deště, a tak mi zbývá si pouze představovat krásnou horu Osudu, kolem které procházím, pač je zahalena v mracích. Pro popis počasí dalšího dne ráno, bych použil úvod z večerníčku o Rákosníčkovi - "Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet .... . " Viditelnost je opravdu velmi špatná, ale po zralé úvaze vyrážím na další cestu s tím, že se počasí zlepší. Prvně se chystám vylést na Mt. Tongariro. Vystup je překvapivě lehčí než jsem čekal, jen jsem v mlze omylem přešel vrchol, pač potvůrka nebyl vůbec vidět. Po chvilce dostává počasí rozum a je odměnou mi jsou nádherné výhledy do okolí, po tom co se znova vracím na vrchol. A nejlepší na konec. Mt. Ngauruohe je sopečný kužel, který dominuje celému pohoří Tongariro. Na horu je nutno se vydrápat po suti, sopečným popelem a nakonec i sněhem. Ale opravdu to stojí zato. Nádherné nejsou totiž jenom výhledy do okolí, ale i do dna kráteru. Po okraji kráteru vysí převěje sněhu, a sem tam ještě hulí horká pára. Opravdu jsem ještě nidy nic podobného neviděl. Takže maximální spokojenost. Schválně se mrkněte na fotky.