Laos - Vientiane, Vang Viang a Louang Phabang

Dopravovat se po Laosu po místních komunikací je někdy silnější zážitek, než bych si přál. Krom toho, že je tu vše do kopce po příšerně klikatých a úzkých silničkách, tak je to někdy i docela na dlouhou. To třeba když na hlavním silničním tahu (velikosti polňačky) do Vientiane uvízne kamión s nákladem a zcela ho zablokuje. To potom zprovoznění silnice co by normálně trvalo pár hodin, tak zabere neuvěřitelné 3 celé dny. Ale nakonec přece jen dorazím do hlavního města Laosu - Vientiane. Zde nabírám Janku a tak nyní cetujeme v týmu. O Vientiane se toho moc napsat nedá, pač tu skoro nic není. Za zmínku stojí snad jen Budhův park, což je prostor, kde je na jednom místě strašně moc soch z budhistcké a hinduisttické mytologie, co je postavil jeden šílený mnich. Parku dominuje obří socha ležícího Budhy a "něco" co vypadá, jako velká betonová dýně a dá se na to vylézt.

 Z Vientiane míříme do Vang Vieng. Je to malinkatý městečko v horách, které je obklopené úžasnými vápencovými stěnami, jež skrývají velké množství jeskyní. Do spousty z nich se dá vyrazit jen s baterkou a prolézt je na vlastní pěst. My prozkoumali jeskyni co skrývala sochu Budhy a mega velký pavouky a potom jeskyni s jezírkem ve kterém se dalo koupat. Rozhodně super zažitek plavat s čelovkou v podzemí.

Louang Phabang je určitě nejhezčí město Laosu a aby ne, když to bylo dříve bylo město královské. Je tu spousta chrámů, malebných domečků a mezi tím vším se proplétají křivolaké uličky. Kolem města taky protéka Mekong,a tak tu vodní hladinu brádí spousta tzv. dlouhoosasých lodí, což je moc hezký pohled. Louang Phabang je dokonce zapsán i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a asi oprávněně. Louang Phabang také naskýtá brzo ráno hezký pohled na tzv. obdarovávání mnichů. Když si přistanete, tak můžete vidět procesí mnichů, jak dostává při cestě do kláštera od modlících se věřících jídlo a to dávají do svých jídelních misek.

A co nás čeká dál? Cesta přes mystickou planinu džbánů v Phonsavan do vietnamského Hanoje, kde se potkáme s Dušanem a Kráťou. Doufám tedy. Ale o tom zase příště. Foto Picaso.

Laos - milionář s batůžkem

Hranicí mezi Thajskem a Laosem je v severní části země řeka Mekong a právě tuto hranici jednoho dne přeplouvám. Není tu totiž most, a tak se překročení hranice děje pomocí malých loďek, které Vás převezou na druhou stranu. Po vyřízení víz a vstupních formalit směňuji dolary za místní měnu co se jmenuje Kip a rázem je ze mě milionář co má jen batoh a oblečení na sobě. Ale být tu milionářem zase tolik neznamená, tím je tu totiž, kde kdo. Ano, příšerný kurz mezi dolarem kipem dává tušit se ocitám v jedné z nejchudších zemí světa. Laos je polickým zřízením komunistický stát, ale myslím, že to je tu znát jen okrajově. Na každé veřejné budově sice visí, kromě laoské vlajky i rudá vlajka se srpem a kladivem, ale obyčejných lidí se to zase až tak moc nedotýká. Každý se tu snaží uživit, jak se dá a mají to tu opravdu dosti težké. Nebýt sesterské pomoci od Číny, která tu podporuje každý větší projekt, tak by to tu bylo ještě zaostalejší.

 Já se rozhodl ze začátku navštívit severní část země u hranic s Čínou, která je nejhornatější, nejchudší a kde žijí národnostní menšiny, hlavně tzv. horské kmeny. Je jich tu spousta a mezi nejvýznamnější patří kmeny Akha, Hmong a Tai Leu. A právě tyto kmeny, roztroušené v malých vesničkách v horách jsou dle mě na tom v Laosu asi úplně nejhůř, co se týče životní úrovně. Né že by jim chyběl úsměv na líci, ale při návštěvě některých vesnic fakt zírám. Na kole jsem projel několik těchto dědin všude je to stejné. ˇBydlí tu jen v chatrčích na kůlech, venku před barákem je ohniště, kde se vaří, kuchyň nemají. Tekoucí vody, když dobře, tak je jen natažená hadice pro celou vesnici. Mytí a praní se děje v řece nebo v lavoru před barákem. Když k tomu přidáte ještě neskutečnej bordel všude kolem, ve kterým podíhají prasata, psi a polonahý děcka, tak opravdu není o co stát. A jak to tu vypadá v období dešťů, kdy se hliněné cesty zaplaví vodou lepší asi nevidět. I když to vypadá, že se tu zastavil čas, tak občas je tu vidět záchvěv civilizace. To jako když má třeba někdo satelit připevněný na rákosové střeše chýše, občas tu projede někdo na motorce a v některých chattčích se i svítí. Lidé v horách se tu živí hlavně zemědělstvím, a na každém políčku je někdo s motykou nebo mačetou. Fotek z této části cesty sice moc nemám, pač kamkoliv jsem přijel, tak jsem byl středem pozornosti, ale něco málo je k vidění tady.

Ve větších městech na severu Laosu je situace o něco lepší. Jsou tu silnice s asfaltem, teče voda, jen elektřina občas zlobí, ale více méně již jde skoro celý den, což před pár lety tak nebylo. Doprava mezi městy je tu taky zážitek. Ke klasickému asijského modelu cestování, musíte ještě připočíst často dost žalostný stav místních komunikací. To co je u nás silnice první třídy jetu hlavní silniční tah, kde je plno děr, často chybí asfalt a neukutečně se tu práší. Nic pro lidi alergické na prach a astmatiky. Jednou jsme během 60 kilometrů 2x píchly kolo a považte pokaždý to stejný. A jelikož řidič měl jen jednu rezervu, tak jsme zbytek cesty nakonec dojeli na traktoru. Co se týče kulturního vyžití, tak toho venkov moc nenabízí. Děcka si tu hrají se vším co se dá a místní muži chodí na kohoutí zápasy. A já se úplně náhodou k jednomu, takovému kohoutímu zápasu dostal. Je to celkem mazec a rozhodně zajímavá podívaná. Je to jako u zápasu v boxu, kohouti mají před zápasem masáž, během pauzy dostávají občerstvení ... . Místní to dosti prožívají a tak nechybí ani sázky na vítěze. Mám z této atrakce pár fotek a přímý odkaz na zápas je zde. Pro slabší povahy a chránce zvířat doporučuji neotvírat.

 Tak takový byl sever Laosu, opět jiný než jsem čekal ... drsnější.  Zbytek fotografií opět na Picasu.

Thajsko - Chiang Mai a okolí + Zlatý trojúhelník

Chinag Mai je druhé největší město Thajska a co se týče provozu, tak si nic nezadá s Bangkokem - takže hrůza. Přejít tu ulici je tu úkon dosti složitý a mě nenapadlo nic lepšího, než si tu půjčit kolo, abych mohl pohodlně projet místní pamětihodnosti. Ano, větší adrenalinový zážitek jsem si asi ani vybrat nemohl. Spousta agentůr ve městě nabízí spoustu dobrodružství a spoustu peněz v džungli a na řekách a kdo ví kde ještě, ale ono si stačí půjčit obyčejné kolo za 50 báthů (cca 30Kč) a máte záruku, že se nudit nebudete. Kolo značky "ukrajina" je tu zcela běžný model a jízda vypadá asi tak, že furt něčemu vyhýbáte a zaroveň se mezi něčím furt proplýtáte - auty, skutry, tuk-tuky, dalšími koly, lidmi, psy, stánky, odpadky ... no prostě vším co Vám stojí v cestě.
Chiang Mai je pamětihodností opravdu hodně, ale ještě víc je tu tržnic a stánků s kde čím. I spousta lidí z Bangkoku sem jezdí na víkendy nakupovat a odolat nákupní horečce na nedělním marketu je opradu těžké. Hlavně na dámy tu v každém stánku číhá kde jaké pokušení ať už se jedná o šaty, šály, látky, šperky ... . Šel jsem jednou ulicí mezi stánkami hodinu než jsem došel na konec. A to ta ulice měla ještě druhou stranu, kde byly stánky samozdřejmě taky.

 I okolí Chiang Mai je docela hezké. Kousek za městem se rozkládá národní park, kde je spousta vodopádů i nejvyšší hora Thajska. Těšil jsem se konečně na nějaký pořádný výšlap, ale opak byl pravdou.  Na vrchol Doi Inthanom (2565 m.n.m.), vede silnice a tím pádem jsou tu davy lidí. Ale cesta na půjčeném skůtru po klikatých silničkách měla taky něco do sebe.

Jestli budu na něco z Thajska vzpomínat, tak to bude určitě na slony. Kousek od města Lamphun totiž navštěvuji národní sloní středisko, kde se jako na jediném místě v Thajsku cvičí sloni pro těžbu dřeva, což je jejich hlavní původní poslání. Je tu i sloní špitál, porodnicem a samozdřejmě atrakce pro turisty. Já jsem navštívil sloní show a musím říct, že takový dobře vycvičený slon, tak to je fakt borec. Nejenom, že umí zvedat a tahat obrovský klády, ale umí i uklízet odpadky, hrát na ksilofon, umí házet míčky chobotem, ale považte, umí i malovat. Dejte místnímu slonovi do chobotu štětec a on dle povelů svého řidiče nakreslí obrázek. Nutno dodat, že ty obrázky od slonů, jsou lepší, než kdybych je maloval já. Jsou to prostě šikulky.

Z Chiang Mai pak dále mířím na sever do nejsevernějšího města Thajska do Mae Sai. Zde je hraniční přechod do Barmy a je možno se tam na skok podívat. Tak toho využívám, a sbírka razítek v pase je zase bohatější. V Barmě na hranicích je to úplně stejný, jako v Thajsku na hranicích jenom s tím rodílem, že se tu jezdí vpravo a v Thajsku se jezdí vlevo. Zdřejmě pomsta Britům, kterým kdysi barmská kolonie patřila. Kousíček od hranic je taky tzv. Zlatý trojúhelník. Toto označení původně označovalo území na Thajsko-Barsko-Laoských hranicích, kde se pěstovalo nejvíc opia v Asii, ale od tý doby co to úřady zatrhly se tímto pojmem označuje trojmezí těchto tří států. Po opiu ani památky, ale aspoň tu postavily tomuto smutnému fenoménu minulých časů muzeum.

A zlatým trojúhelníkem končí prozatím moje cesta po Thajsku a hurá do Laosu, na který jsem se z asijských zemí nejvích těšil. Tak snad to bude stát zato.

Obrázky z Thajska jsou tu.     

Thajsko - ze Sukhothai podél barmské hranic do Chiang Mai

Dostat se na ze Sukhothai na Barmsko-Thajskou hranici není žádný problém. Ale cestovat dále podél hranice, tak to může být docela zajímavý zážitek. Nebo pro mě teda byl. Dopravu tu totiž nezajišťují autobusy nebo dodávky, ale tzv. Songthaew, tož je většinou přestavěná terénní Toyota na autobus. Vypadá to asi tak, že ve předu sedí řidič a vzadu na korbě je svařená kontrukce, na které je plachta a pod ní "sedí" na lavicích na proti sobě. A nyní kontrolní otázka. Kolik si myslíte, že se do takového vozítka (viz. níže na obrázku) vleze Thajců.

Tak to Vám řeknu naprosto přesně, pač jsem jel několikrát s nima. Rekord byl 24 dospělích, 6 dětí, 2 velké pytle s rýží a osobní zavazadla všech cestujících! Takže mazec. Mělo to i své výhody, pač jsem se na chvilku ocitám v objetí hned několika thajských dívek a lepší kontakt s místními si snad ani nelze přát. Tyto vozídka jezdí překvapivě na dlouhé tratě a je jasné, že nejsou ve zdějším kopcovitém terénu nejrychlejší. Jednou jsme jeli 150 kilometrů přes 6 hodin a to tu není nic neobvyklého. Občas je to i sranda. Někdy si říkám, že mě už nemůže nic překvapit co se týče této dopravy, ale vždy se něco najde. Tak například přistoupí babka s velkým pytlem. Někdo se jí ptá co to veze, babka rozbalý pytel a ten je plný mrtvých potkanů. Evidentně na jídlo. Všichni babku chválí, jaká je borkyně, že jich ulovila tolik. Nebo nám jednou dozadu na korbu naložili i obrovský kus motoru z náklaďáku a i skutr se tam vešel. Prostě i když je plno, vždy se to tam nějak vmáčkne. Lidi jezdí běžně i na střechách nebo s drží venku na autě. Jeden rekordman se zvládl držet 5 hodin z venku auta a to jsme nejeli pomalu. Jsou tu na to zvyklí.


A vidět se tu toho dá taky opravdu hodně. Podél hranic žije hodně národnostních menšin a horské kmeny. Je tu hodně Barmců co museli utéct před barmskou armádou, když jim obsadili vesnice a jejich kultura je tu hodně patrná. Ti žijí občas v utečeneckých táborech a humanitární organizace se je tu snaží nějak nějak zvládnout. Z horských kmenů tu žijou Hmongové, co se živí pěstováním zelí a na tajných políčkách údajně pěstují i opium. A Kareni, tak ti mají nádherné oblečení plné barev a v některých jejich vesnicích tu žijí i tzv. dlouhokrké ženy. Ty mají na krcích takové obruče co jim je tam dávají jako ozdobu od mládí a oni rostou zároveň s těma obručema a tak vypadají jako žírafy. Viděl jsem jednu takovou paní a je to dosti zajímavé až smutné, pač je to místy turistická atrakce a tyto ženy tu žijí jako v zoo. Ale horských kmenů roztroušených v zapadlých vesničkách v kopců je tu daleho více.

Příroda je tu taky hezká. Sever Thajska je hodně kopcovitý, porostlý lesy a je tu i sposta jeskyní. V údolích je zase hodně rýžových políček a práce na nich je teda fakt makačka. Pro průzkum okolí se tu ideálně hodí motorka nebo skůtr a ten jsem si půjčil i já. Nutno poznamenat, že můj výlet se moc nepodařil, pač moped přestal v půlce cesty jet a pak jsem ještě píchnul kolo. Ale vše nakonec dopadlo dobře. Dalo by se toho napsat jako obvykle ještě hodně, ale myslím že bude lepší zkouknout pár fotek na Picasu.  

Thajsko - z Bangkoku do Sukhothai

Bangkok je hlavním městem Thajska a zároveň jakousi vstupní bránou do jihovýchodní Asie. A touto branou vcházím i jednoho večera já, když přistávám na mítním letišti. O Bangkoku by se toho dalo napsat strašně moc a myslím, že každý kdo tohle město navštívil jím musel být nějak poznamenán. Nebo alespoň já ano.

 První co se mi vybaví, když se řekne Bangkok je  hromada stánků a obchůdků v ulicích. Těžko říci kolik jich tu je, ale jsou jich tisíce. Dá se v nich sehnat snad úplně všechno. Polámala se Vám televize? Žádný problém, stačí najít ulici v centru, kde jsou stánky páječů a ti se vám na to mrknou. Sháníte obraz thajského krále? Opět stačí vědět kam zajít a tam jich jsou mraky. Koření, kytky, oblečení, matičky, vodovodní uzávěry ... prostě všechno se tu dá někde objevit. Speciální kapitolou jsou stánky a tržiště s jídlem. Ty se mi líbily snad ze všeho nejvíc. Pokud rádi ochutnáváte jídla cizích zemí, tak tu budete v sedmém nebi. Nabídka je tu  opravdu velmi pestrá. Jídlo tu hraje všemi možnými barvami a vůněmi, je připravováno přímo na ulici a je strašně moc dobré. Jen je toho většina pěkně pálivýho, pač Thajci rvou chili snad úplně do všeho. Já tu ochutnal kde co, ale beztak je nemožné stihnout ochutnat vše co se tu nabízí. Mají tu různé kuriozitky, jako pečené lepičí pařátky, žáby i na nějaký ty červíky jsem tu narazil. Ale tohle jsem zatím ještě neměl.

Bangkok je taky velkoměsto se vším všudy. Má asi devět milionů obyvatel a blíže neurčitý počet motorových skůtrů. A skůtry jsou naprosto všude. Proplétají se ulicemi mezi auty, po chodnících, občas i v protisměru. Do toho tu jezdí motorové vozítka Tuk-Tuk a všichni někam spěchají a troubí. Výsledkem je katastrofální dopravní situace a spousta smogu. Přejít silnici je tu otázkou několika minut a někdy se Vám to ani povést nemusí. Přednost pro chodce na přechodech tu neznají a tak to je někdy docela silný adrenalinový zážitek. Centrum Bangkoku taky nikdy nespí. Spousta tržišť tu funguje i přes noc a na známé ulici Khao San Road to tepe nepřetržitě 24 hodin denně. A vším tím zmatkem v ulicích se tu proplétají budhističtí mniši v oranžových úborech. Dokonalý kontrast. Budhistických chrámů a památek je tu hodně a chrámy se často tísní mezi moderními budovami. Architektura je to velmi zajímavá, ale o tom někdy jindy. Z památek jsem tu toho moc nenavštívil, pač z tohoto města budu odletat tak si to šetřím na později.

Z BKK dále mířím na sever Thajska, kde bych se chtěl podívat do místních kopců a hor. Po cestě navštěvuji několik budhistických chrámů a rozvalin z nichž nejzajímavější je určitě Sukhothai. To bývalo ve středověku hlavním městem Thajska a tak tu toho místní panovníci po sobě zanechali opravdu hodně. Dokonce je Sukhothai zapsán na seznamu památek UNESCO. Rozvalin je tu hodně a ještě k tomu na velké ploše, a tak si půjčuji kolo a brázdím mezi chrámy na kole, což je docela zábava. Je to moje první setkání s takovou architekturou a tak jsem nadšen.

 A kam se chytám dál? V plánu je prozkoumat Thajsko-Barmskou hranici na severu země a tak doufám, že další report na sebe nedá dlouho čekat. Pár foteček z dosavadního průběhu je na Picasu.