Poznávání lidí z jiných zemí

Ahoj po delší době. Konečně se dostávám k tomu napsat sem pár řádků, ale dlouho jsem přemýšlel o čem napsat. Ono psát o tom, jak se skládají různé druhy krabic s kiwim na paletu asi není zrovna zábavné čtení a žádné nové dobrodružství mě v poslední době nepotkalo. Nového je snad jenom to, že nám v práci zkrátili pracovní dobu a přibrali pár nových lidí, a tak to již není taková makačka jako před tím. Teď tu máme podzim v plném produ a ráno je již docela zima (rekord máme 4 °C) a občas prší. A když prší, tak se kiwi nesbírá a tím pádem není co balit. No a tak mám dnes volný den a rozhodl jsem napsat něco o lidech, které jsem tu zatím potkal.

Ono cestování není samozdřejmě jenom o poznávání nových míst, ale i lidí a těch je tu opravdu hodně. NZ se díky malým byrokratickým překážkám navštíví každoročně strašné kvantum lidí, a tak tu můžete potkat lidi opravdu z celého světa - je to tu takový mezinárodní koktejl. Já měl zatím možnost potkat opravdu dost lidí, ale nejlépe jsem poznal jednotlivé národy v Aucklandu na škole a pak tady v Te Puke v práci. Je to samozdřejmě jenom můj subjektivní pohled a kdokoliv může mít jiné zkušenosti.

Japonci a Korejci
Zubní kartáčky, rýže, zvídavost, píle a mobilní telefon - tak tyto věci se mi vybaví, když si vzpomenu na mladé Japonce a Korejce, které jsem potkal v Aucklandu. Všichni byli velice milí a hodně se zajímali o to odkud jsem, a jak se v naší zemi žije. Na oběd měli vždycky rýži s nějakou omáčkou a po jídle jste se na záchod nedostali, protože si všichni důsledně čistili zuby. Péči o chrup mladí asiaté věnují opravdu hodně pozornosti a čistí si zuby doslova po každém jídle. No a takového Japončíka či Korejčíka si bez mobilu neumím vůbec představit. Svůj mobilní telefon mají neustále při sobě a je to jejich věrný společník doslova všude. Asiati jsou také fakt hodně pracovití. Po škole se hned střemhlav vrhají do domácích úkolů a taky hodně chodili na dobrovolný hodiny.

Saudi
Cigarety, fotbal, peníze a celkem nezájem. Saudi čili lidi ze Saudské Arábie a arabského poloostrova, tak s těmi jsem si v Aucklandu opravdu nerozmněl. Kulturní rozdíly mezi námi jsou fakt docela velký. Já měl možnost potkat mladé muže, kteří jsou děsně hluční, pořád řvou, chovaji se dle mě trochu povýšeně a hulí jednu špínku za druhou. Saudíci byli hlavními odběrateli tabákových výrobků z obchůdku u školy. Kouření je pro ně společenská norma. Každý Saud má také svůj oblíbený fotbalový tým a nemůže pochopit, že se někdo o fotbal nezajímá. Někdy se ani nedivím, že to v tom Egytě dopadlo tím masakrem na fotbalovým stadionu - někteří jsou fakt blázni. Rozdíl je taky v přístupu k učení. Ti kluci to mají fakt na háku. Někteří se chodili do školy vyloženě vyspat a někteří chodili jen když se jim chtělo. Jsou tu většinou proto, že si to rodiče přejí a na vše je dost času. Byli tu kluci co strávili na škole třeba 2 - 3 roky a rozhodně se studiem nikam nepospíchají, protože dokud poteče na arabským poloostrově ropa z kohoutků, tak oni opravdu nemají žádný problém.
Potkal jsem tu i pár  arabských žen. Některé byli starší, jiné hodně mladé, ale všechny byly vdané. Měli jsme ve třídě holku co vypadala, tak na 16 let a už měla manžela. Ženy jsou tiché, uzavřené do sebe, dodržují muslimské tradice, chodí zahaleny v těch šátkách co nevím, jak se jmenují a do školy si nosí arabskou kávu a čaj vlastní výroby, která je moc dobrá a rádi se s Vámi podělí. Každý pátek po přestávce celá muslimská komunita se odcházela pomodlit a na škole byl konečně klid. Taky tu byla dokonce i jedna speciální místnost na modlení pro muslimy.

Indové 
Jsou tu v Te Puke uzavřenou komunitou. Jsou hodně podnikaví, drží pospolu a jsou dobří obchodníci. Taky tu hodně ctí tradice, ženy chodí sárí a muži nosí na hlavách turbany a hodně se modlí - i při práci. Kromě toho, že to jsou mistři ve sbírání kiwi na rychlost, tak také pracují i v jiných odvětvách zemědělství např. sklízí melouny.   

Jihoameričané
- tak těch je tu moc. V kempu v Te Puke by se vám hodila spíše španělština, než angličtina. Každý jihomerický stát tu má své zastoupení a všichni tu jsou hlavně proto, aby si vydělali a vrátili se s penězi domů - cestování je zase tolik nezajímá. Ale přide mi, že jsou děsně líní a moc se jim makat nechce. Hlavně pohoda, klídek, siesta - žádný stres. Takže tu jihoameričané nemají moc dobrou pověst co se týče pracovníků, protože jsou v všem dost pomalí a chodí všude pozdě. Jsou ale hodně společenští a když večer v kempu vytahnou kytaru a hrají španělské písničky, tak se to moc dobře poslouchá.

Malajci
- v baličce, kde pracuji je zaměstnáno také hodně Malajců, kteří tu jsou podobně jako jihoameričané především kvůli výdělku. Převládají mladé ženy, protože na přebírání a balení kiwi jsou fakt jedničky. Taky jim to děsně mluví - jsou chopny si u balení kiwi štěbetat tím jejich jazykem 12 hodin v kuse 7 dní v týdnu, že se fakt divíte, o čem si můžou pořád povídat.

A nejlepší na konec - Češi. 
Je nás tu v Te Puke taky docela dost, ale o proti jihoameričanům je to nic. Jen tady kempu parkuje asi 7 českých dodávek. Přijde mi, že taky hodně držíme pospolu a jsme tu docela dobrá parta. Každý večer je tu u stolu společný meeting, kde každý povídá, jaký měl den v práci, nadává na kiwi a taky se dozvíte, kde mají co ke koupi v akci - pač co Čech, tak to socka. Jsou tu jenom mladí lidi, tak do 25 let (jsem tu nejstarší), většinou po škole co vyrazili do světa poznávat. A když je volno, tak se hrají karty a taky jsme již podnikli společný výlet na lov škeblí, které jsme pak uvařili. Češi tu mají pověvest dobrých pracovníků a když někomu na sadu řeknete, že jste od nás, tak Vás přijme raději než někoho z jížní Ameriky.

Tak toliko k lidem, které jsem měl možnost tu zatím blíže poznat, ale věřím, že ještě narazím na spoustu dalších. Taky se chystám napsat něco o novozélanďanech a Maorech (původních obyvatélích NZ), ale to zase někdy příště.

P.S. to na v těch hrncích jsou ty mořský škeble       

Packhouse

Jak praví klasik, nikdy neříkej nikdy. A je to pravda. Když jsem byl na střední, tak jsme s Mižem strávili jedny pracovní prázdniny na brigádě v Tuřanské zelárně u pásu a čistili zelí, tak jsem se zařekl, že již nikdy na pásů pracovat nebudu, protože je to bylo na zbláznění. No a je to opět tady.

Mojí slibnou karieru rychlosběrače kiwi přibrzdil fakt, že náš indický boss nám nebyl schopen zaručit sbírání kiwi na každý den, dále pak pochybná organizace při samotném sběru a ještě pár dalších věcí. Navíc sběr samotný je pak hodně závislý na počasí - když je kiwi mokré od rosy nebo po deště, tak se nesbírá. Z těchto důvodů jsem se rozhodl  tuto prácí opustit a našel si práci novou v tzv. Packhouse. To je balička ovoce, kterých je tady v okolí v Te Puke docela dost a balí se tu samozdřejmě kiwi. Je to obrovská fabrika, kam se posbírané kiwi ze sadů doveze a zde se třídí, polepuje nálepkama, skládá do krabic a dává na palety. O proti práci sběru v sadu je to práce stabilnější, není tolik závislá na počasí a je pro seriozního zaměstnavatele. Ale jinak je to stejná otročina jako na sadu.

Pozice kterou zastávám se jmenuje Stacker a spočívá v tom polepovat a skládat krabice s kiwim co padají z pásu na palety a ty palety odvážet. Problém je v tom, že přísun krabic co padají z pásu se nedá nijak regulovat, a tak musíte fakt valit na plný obrátky, aby jste to stíhali. Krabice jsou různých tvarů a velikostí a samozdřejmě váhy. Nejtěžší váží okolo 10 kilo, ale většinou se berou dvě zároveň a na paletu se pakkládají do výšky 2,5 metru - takže opět celkem posilovačka. Přes den vám takto projde rukama cca 30 - 35 tun kiwi (záleží jak kdy). Což není zrovna málo. Taky jsem si všiml jednoho nepsaného pravidla pásové výroby, které se tu důsledně dodržuje a to, že pás se nikdy nesmí zastavit. Podle mě tu inženýři zapoměli schválně namontovat tlačítko STOP, protože i když vám krabice s kiwi skoro padají na zem, tak pás se zastavit nedá a vy to musíte prostě nějak zvládnout. Pracovní doba je tu dlouhá, tak 12 - 15 hodin denně 6 dní v týdnu. Ale v Te Puke se kromě práce bez tak nedá nic jinýho dělat, tak si člověk alespoň vydělá nějaký ten dolar na další cestu a z tohoto pohledu je to dobrá práce. A navíc tu máme docela dobré zázemí a hodný nadřízený.

Takže takhle to vypadá v mojí nové práci. Tak mi držte palce ať se z toho nezblázním a když si koupíte v obchodě kiwi, tak ať chutná.

 

Kiwi

Potom co jsem skončil v Aucklandu ve škole, tak spolu s Aukym míříme do městečka Te Puke poblíž Taurangy. Te Puke je děsná díra a skoro nic tu není, ale důvod, proč se sem na podzim sjíždějí stovky lidí je kiwi. Přesněji řečeno Kiwi Fruit. Okolo celýho Te Puke je děsná spousta sadů, kde kiwi roste a to všechno se musí posbírat. Hned po mém příjezdu do Te Puke si všímám taky spousty Indů co tu je a to je dobré znamení. Protože, kde jsou Indové, tam jsou peníze a práce - to jsem se již na NZ naučil. A je to pravda - kiwi má na svědomí to, že do regionu kolem města Tauranga každoročně přitečou 2 miliardy novozélandských dolarů, a tak není divu, že se všechno tady točí kolem kiwi.  

S Aukym nakonec zakotvíme v místním autokempu a za dva dny jdu poprvé sbírat. Práci jsem dostal takovým pro mě kuriozním způsobem. Ráno jsem na ulici viděl nějaký lidi co vypadali, že na někoho čekají. Tak se ptám, jestli to nejsou sběrači kiwi, a taky že jo, a čekají na svýho bosse. Je tu i pár čechů, a tak na rychlo zjišťuji co a jak. Za chvilu je tu hlavní šéf a prý není problém, abych jel s nima.
Kiwi se tu pěstuje ve dvou odrudách a to kiwi zelené, to je to co známe od nás z obchodu a kiwi zlaté, které je doménou jenom nového Zélandu. Zlaté kiwi má tenčí šlupku a je míň chlupatý než kiwi zelený, a když se rozkrojí, tak je vevnitř více do žluta. Kiwi se sbírá ještě nezralé a dozrává až později v baličkách ovoce a ve speciálních kontejnérech. Kiwi roste na takových drátěných sítí co jsou natažený na sloupkách a trochu to připomíná vinice. Celá drátěná konstrukce je asi tak 1,70 nad zemí a plody z ní visí směrem dolu. Celé sady, kde kiwíci rostou jsou zpravidla chráněny vysokými živými ploty, aby na keříky nefoukalo. Sběrači plody kiwi sbírají do takových speciálních batohů co mají na prsou. Do každýho řádku nastoupí dva lidi a sběr začíná. Musíte děsně valit, protože se to vyžaduje. Trhá se dvouma rukama zároveň a kiwi se pak dáva do toho batohu. Já jsem schopen na jeden nápřah utrhnout tak 4-5 ks kiwi což mi trvá tak 4 sekundy (a stále zrychluji). Za 8 hodin sbírání jsou to tedy opravdu kvanta. Musíte u toho taky dávat pozor a důsledně ulamovat šťopky a zlatého kiwi se ještě musí opatrně pokládat, aby se nepoškodila tenká šlupka. Plný batoh kiwi váží asi tak 20 - 22 kilo, a pak se jde vysypat do takové speciální bedny Je to celkem zamec, pač když máte 1,8m, a tak se musíte pod tou konstrukci všelijak krčit, do toho ten batoh a všechno valí děsně rychle. Někdy se musí i klečet, protože je konstrukce prověšená. Je to dost na záda, ale dá se na to zvyknout. Opravdoví přeborníci v této disciplíně jsou Indové - jsou neuvěřitelně rychlí a opravdu nevím, jak to dělají. Někdy mi přijde, že mají na rukavicích magnet na kiwi. Naopak strašně pomalí jsou španělé a jihomeričané. Sbírají taky holky a to obdivuji, že to některý vydrží. Pravda nějaké jenom jeden den, ale česky děvčata tu platí za největší vazby, že to zvládají dobře. Takže složení na v sadech je opravdu mezinárodní, ale na nějaké moc velké procvičování angličtiny to zatím moc nevypadá. Sezóna ještě pořádně nezačala, a tak jsem sbíral jenom tři dny. Ale všichni říkají, že to se to rozjede, tak jsem zvědav. No toliko pár základních informací o kiwi a práci okolo něco. Pro lepší představu, jak takový sad vypadá jsem dal pár fotek na Picaso. + ještě přibly nějaké fotky z výletů do okolí.

  

Aucklandské loučení

Čas co jsem mohl být v Aucklandu na škole se naplnil a tím pádem je třeba se posunout někam dál. Ale kam - no nejlépe někam, kde je práce. Na internetu zjišťuji, že by se měla každou chvilkou rozběhnout sezona sbírání kiwi v odlasti kolem města Tauronga a tím pádem je to daný. Mé kroky směřují právě tam. Ale něž se tak děje, tak mě čeká ještě rozloučení se školou a s Pat a Keythem. A tak si v pátek 30.3. beru svoje nejlepší tričko s logem Direct Alpine a jdu si pro vysvětčení. To probíhá tak, že o přestávce ve škole se sejdou učitelé a všichni studenti na chodbě a ten, kdo končí, tak předstoupí a jeho učitel všem řekne, jak jste byli děsně skvělí, jak vám to moc šlo,  ... (i když to nemusí být pravda). A samozdřejmě se sluší všem poděkovat, a jak jinak než v angličtině. Tímto procesem procházím i já. Na projev jsem si nachystal celých 5 vět, ale jestli mi někdo rozuměl, tak to nevím. Dostávám diplom a vysvětčení. Samý čtyřky od hora až dolů. Ale naštěstí tu mají otočenou klasifikační stupnici - pětka je nejlepší a tím pádem mám samý dvojky. Což se mi od základní školy zatím ještě nikdy nepodařilo. Takže spokojenost.

Pro rozloučení s Pat a Keythem kupuji nějaké dary a víno a máme moc dobrou večeři. Taky dostávám od Pat kempingovou svítilnu, balení toaletního papíru a pár dalších praktických věcí.
Když bych měl hodnotit celkově moje působení ve škole, tak asi dobrý. Naučil jsem se toho dost, ale zdaleka né všechno. Spoustu věci jsme za ty dva měsíce ve škole nestihly probrat, a tak vyrážím na cesty vybaven úplným anglickým základem. No a jaký to bude, tak to se teprve uvidí. Ale jedno je jistý - určitě o tom zase něco napíšu na blog.
A zbývá mi poslední věc. Poděkovát Vám všem co navštěvujete tento blog, všem co mi píšete vzkazy, emaily, dopisy - cítím v tom velkou podporu. Když jsem to začal blog psát, tak jsem netušil, že bude mít takovou sledovanost. Za dva měsíce byl do této doby zobrazan 1930x což je prostě mazec. Dokonce má blog i čtenáře z Kanady - zdravím Kanadu. Teď je ze mě kočovník za prací, a tak nevím, jak často se mi podaří dostat na net. Tím pádem možná zůstanou vaše případné emaily a vzkazy nějakou dobu bez odpovědi, ale jak to půjde, tak na ně samozdřejmě odpovím. Takže ještě jednou všem díky.