Delfíni, Abel Tasman a Golden Bay

Poloostrov Banks leží kousek od CH a důvodů proč sem jet je hned několik, ale já si vybral koupání s delfíny. Byl to jeden z mých snů, když jsem odjížděl na NZ, a tak s Aukym míříme do městečka Akaroa, kde se ona atrakce provozuje. Samotné městečko založili Francouzi a je to znát. Všude tu visí francouzké vlajky, názvy ulic jsou taktéž francouzké a městečko má celkově takovou příjemnou, uvolněnou atmosféru.
Ale jsme tu za delfíny a to hned za těmi nejmenšími, kteří se jmenují defíni Hectorovi. Jsou nejvzácnější na světě a vyskytují se, jak jinak, jen ve vodách NZ. A tak se soukám poprvé v životě do neoprenu a je to celkem snanda, pač si připadám, jak tučňák. A vyrážíme na moře. Prvně musíme, ale delfíny objevit a to je težší než jsem si myslel. Kapitán s námi šněruje vodami zálivu, ale delfíni nikde. Nakonec zahlédneme nějaké ploutve nad vodou a to jsou oni. Ale do vody za nima nás kapitán, nevím proč nepoští, a přemísťujeme se na volné moře. Ale tam ani ploutvička. A myslíte, že připlavali? Připlavali! Dva krásní delfíni jsou kousek od lodi, a tak ryhle do studenýho moře za nima. Je to užasný pocit být ve vodě, když kolem vás proplouvají a někdy opravdu blízko. Ve vodě mají jasně navrh, takže když si na ně chcete šáhnout, tak jsou hned pryč a objeví se uplně někde jinde, než by jste to čekali. Prostě mazlíci.

 Abel Tasman byl holandský mořeplavec, který jako první roku 1642 pro evropany objevil NZ a po něm se tu jmenuje spousta věcí. A jedna z nich je i národní park, kudy vede krásný trek. Ten se nachází na severu jížního ostrova, je lehce dostupný, není vůbec težký pro chůzi a je překrásný. Myslím, že spolu s trekem Milford Sound patří mezi nejproflákljší na NZ a tak se sem všichni ženou. Proto je dobré sem vyrazit mimo sezonu, pač to tu je hlava na hlavě. Cesta samotná vede kolem mořského pobřeží, přes pláže se zlatým pískem a skrze nádherné zátoky. Absolvovat se dá dvojím způsobem pěšky a nebo na mořském kajaku. A právě tato varianta mi přišla jako nejlepší. Ale v žádné z půjčovně kajaků nemají pochopení proto, že bych si půjčil kajak sám.  A platit instruktora, aby mi ukázal, jak se drží pádlo se mi nechce, a tak jsem odkázán opět jít po svých. Nasazuji poprvé po několika měsících kraťasy a jde se na to. Cesta není vůbec náročná a nejhezčí část se chodí dva dny, ale pokud do toho trochu šlápnete, tak za den se to taky dá. Trasa je pouze jednosměrná, a tak se vodním taxíkem přeplavuji do jedné z mnoha zátok a vyrážím. Zpestřením tohoto treku je příliv, který zaplavuje zátoky, kudy cesta vede, a pak máte dvě možnosti. Buď to obejít a nebo přebrodit, případně přeplavat. Já zrozna chytl příliv a moje lenost opět vyhrála, a tak hurá brodit zátoky. Prvně je vody po kolena, pak po pas, pak po prsa, ale výš se to naštěstí nebylo a tak bylo příjemné osvěžení. Sečteno podtrženo je trek kolem pobřeží moc hezká procházka a opravdu stojí za to.

 Golden Bay je právě ta zátoka, kde mořeplavec Abel Tasman zakotvil, když našel NZ. Je to klidný kousek moře do kterého vyčnívá úzký výběžek pevniny zvaný Farewell Split. Toto místo je domovem mnoha ptačích druhů a je tak trochu opuštěné a moc lidí sem nejezdí. Já se sem dostal tak trochu náhodou a procházky po místním pobřeží rozhodně nelituji. Objevil jsem tu totiž menší skály, které mají stejnou strukturu jako palačinkové skály v Punakaki, jen tu nikdo není. Tak zkouším, jak "berou" tyto "palačinky", jako chyty na lezení. Braly dobře a vyledkem je nová lezecká cesta jména "Brno". Pro lezce obtížnost 4 UIAA, styl OS, free solo v teniskách. A fotky jsou klasicky na Picasu. 

 

Mt. Cook + Mt. Somners

Maourové mu říkali Aoraki což je "probodávač mraků" a evropané ho pojmenovali Mt. Cook. Ano, řeč je o nejvyšší hoře NZ, která ční vysoko nad všechny ostatní a je v srdci Jížních Alp. Má uctihodnou výšku  3754 m.n.m., a když si vezmeme, že k moři je to kousek, tak je to fakt macek. A na úbočích Mt. Cooku a dalších hor v jeho blízkosti se psaly dějiny novozélanskýho horolezení a tak tam musím zamířit i já. Samotná vesnice Mt. Cook je jen pár domků, s velkým parkovištěm pro auta a autobusy turistů. Pak je tu informační centrum, kde je moc hezká výstava právě o historii a součastnosti NZ horolezení. A že nejsou místní horolezci žádný ořezávátka, tak to je asi jasný. Vždyť právě Hillary, první pokořitel Everestu, byl novozélanďan a pánů horolezců co tu působilo bylo daleko více. Další zajímavostí co tu nachází je hotel Hermitage, což je asi nejznámější hotel na NZ, protože, když je hezky, tak je z něj vidět na Mt. Cook. A v tom je právě ten problém, musí být hezky. A vzhledem k tomu, že mám v pohorkách asi nějaký magnet co přitahuje špatné počasí, tak samozdřejmě prší a není vidět vůbec nic. Tak se vydávám na pár kratších výletů po okolí a dochází mi proč se hora jmenuje právě probodávač mraků.

Čekat než se počasí zlepší asi nemá cenu, a tak trochu zklamán odjídím na další kopec co se jmenuje Mt. Somners. Po cestě ještě obdivuji vody Lake Pukaki, které má až nepřirozeně namodralou barvu a to je dáno vodou z ledovců a minerály ve vodě rozpuštěnými.  Mt. Somners leží v úplně bokem zájmu turistických autobusů a zavítají sem pouze lidi co mají rádi hory, pač zdejší treky jsou již trochu náročnější. Já se vydávám na dvoudenní trek právě okolo hory Mt. Somers a nutno říct, že je to asi nejhezčí trek, který jsem tu NZ šel. Krajina je různorodá, jdete koryty řek, po horských travnatých úbočích, sem tam skály a lesy. Místy mi krajina připadá, jak někde v Roháčích nebo na Malé Fatře. Špatné počasí na sebe samozdřejmě nenechává dlouho čekat, ale déšť je pouze z kategorie "půldenní zahrádkářský", takže o proti Mt. Cooku pohoda. Už by mohlo začít jen sněžit. A skutečně, přes noc napadne pár čísel sněhu, ale svítí sluníčko a výhledy do okolí jsou super. Takže Mt. Somers mě příjemně překvapil.

 Nový Zéland má spoustu míst, která jsou hezká a vyhlášená, a tak tam všichni jezdí. Ale pak je tu i spousta míst, která jsou stejně hezká a moc se o nich neví a to je dobře. A fotky, tak ty jsou tady. 

Jižní a jihovýchodní část Jižního ostrova - Catlins, Dunedin, Oamaru

Po návratu ze Stewart Islandu pokračuje naše další cesta podél JV pobřeží jížního ostrova. Je to spíše zemědělská oblast, ale i zde se dá objevit spoustu zajímavých věcí a jednou z nich je region Catlins. Zelená kopcovitá krajina je plná ohrad, kde se pasou ovce se táhne kolem pobřeží. Hodně tu fouká a to tak silně, že těch pár stromů tu je, roste pěkně nakřivo a autobusový zastávky jsou otočený vchodem od silnice, abych do nich nepršelo a nefoukalo. Opravdu tu fouká furt a to převážně od jihu studený antartický vzduch. A na Anktartidu to odsud není tak daleko. Právě v Catlins je nejjižnější bod Jížního ostrova a na jižní pól je tu odsud "pouhých" 4805km. Na plážích je tu taky spousta zvířectva, hlavně lvounů, tuleňů a tučňáků. Za zmínku pak ještě stojí ještě jedna geologická zajímavost a tou je 160 milionů let starý zkamenělý les. Nachází se to na mořském pobřeží a když je odliv, tak můžete vidět staré pařezy a spadlé kmeny stromů. Vypadá to jako kdyby tu leželo nějaký ztrouchnivělý dřevo, ale když přijdete blíž a šáhnete si na to, tak je už je to šutr. Některé kousky vypadají fakt věrohodně - jsou na nich vidět třeba otisky kůry nebo léta dřeva.

Dunedin je největším městem v těhle končinách a nutno říci, že hezkým. Je to asi jediný město na NZ, který se mi po stránce architektury aspoň trochu líbilo. Mají tu hezký novogotický kostely, nádraží a ještě pár budov. Je to taky studenstký město, a tak je tu i s spoustu hezkých holek. Zajímavostí je taky, že se tu nachází největší továrna na čokoládu na NZ a i botanická zahrada plná rozkvetlých rododendrónů určitě stojí za návštěvu. Kousek od Dunedinu jsme navštívili i poloostrov Otágo, kde se mi konečně daří vyfotit tučňáka a to hned tučňáka žlutookého, který je nejvzácnější na světě (údajně). Je extrémně plachý a málem jsem kvůli němu umrzl v pozorovatelně, ale nakonec se povedlo. Tak jako náhrada za kiwiho to není špatný. Pak tu jsou i Albatrosové, co mají rozpětí křídel až 2 metry, ale ty jsem neviděl.

No a pak se mi dostává vynucené přestávky v cestování. Aukymu se přestalo chtít jet, a tak musel do servisu. Měl jsem trochu štěstí v neštěstí, pač když auto přestalo úplně jet, tak zastavilo jen pár metrů od servisu, a dotlačit ho tam už byla hračka. Ale bouhžel se to stalo v pátek odpoledne, náhradní díl nemají, přes víkend se nedělá a když to dobře půjde, tak možná za 3 dny, po víkendu se mi na to chlapík mrkne. A tak jsem strávil 3 dny v díře co e jmenuje Palmerston, kde kromě rozhledny na kopci, motelu, servisu a obchodu skoro nic není. Ale Auky už je zase fit a tak pokračujeme do Moaraki, kde jsou prý nějaký unikátní šutry na pláži. Jedná se o kameny tvaru takřka koule, které se "vylouply" před mnoha lety ze svahu nad nimi. A ve vnitř jsou dutý, což je asi ta zajímavost.

 Město Oamaru je moji poslední zastávkou na cestě po JV pobřeží. Město je to hezké a kdysi bylo i docela slavné zpracováním vápence, ale dnes sem lidi jezdí hlavně kvůli tučňákům. Hned u města je kolonie tučňáků nejmenších. Ti nejsou tak plaší jako tučňáci žlutoocí a tak jim přítomnost lidí tolik nevadí. Ale když je chcete vidět, tak musíte zaplatit drahý vstup co tučňáčího centra, a tak se raději vydávám hledat tučňáka žlutookého a jednoho jsem opět objevil, takže úspěch. No a kam mířímě teď? Zpátky do hor a to rovnou pod Mt. Cook, což je nejvyšší hora Nového Zélendu. A více fotek je tady. 

Stewart Island

Ostrov Steward je třetím největšm ostrovem NZ, ale v porovnání se Severním a Jížním ostrovem je to úplný prcek. Leží asi 40km jížně od Jížního ostrova a na Antarktidu je to odsud slabých 4000 km, což je celkem kousek. A proč  jet zrovna sem, na tento bohem zapomenutý kousek země? Kiwi, přesněji řečeno pták Kiwi.

 Ten je jedním ze symbolů NZ, je na skoro všech suvenýrech, všichni o něm mluví, ale ve skutečnosti ho viděl jen málo kdo. Maorové mu říkali Pán lesa, to proto, že je aktivní přes noc, umí se dokonale maskovat a zahlídnout ho je težké. Ale tu na Stewart Islandu jsou šance na vidění kiwiho ve volné přírodě asi největší na světě. Občas se tu ukazuje i za denního světla, ale hlavně těsně před setměním. A to je taky z jeden důvodů, proč jsem se sem rozhodl podívat. On naštěstí Stevart Island není jen pták kiwi. Ono je tu těch ptáků a další havěti celkem dost, a tak je ostrov jedna velká zvířecí rezervace.

Na ostrov se dostanete lodí, z malinkatého přístavu Bluff, kde kromě směrové cedule, jak to kam daleko nic není. Plavba sama o sobě byla zážitkem, pač vlny jsou tu  opravdu velké a chvilemi to připomínalo horskou dráhu. Někteří spoluplavitelé dokonce naplnili pytlíky na zvacení, ale jinak to byla pohodička. Lodí doplouváme do malinkatého přístavu Oban, což je jediná vesnice na ostrově. Je tu jen pár baráku, a když se hodně loudáte, tak to tu přejdete, tak za 15 minut. Čas tu plyne pomalu a místo má vzláštní osamělou astmosféru. A přávě odtud vyrážím na Rakiora Track, což je celkem 3 denní, ne moc náročný pochod kolem pobřeží a deštným lesem. Ještě než vyrážím, tak se snažím zjistit co nejvíc informací tom, kde bych mohl kiviho potkat, ale můj první kontakt se zvířaty je trochu jiného druhu. To si takhle jdu po turistické trase a najednou se vedle mě pohne obrovský šedý kámen. Překvapeně uskočím a koukám na nějakou obrovskou potvoru. Ano právě jsem málem šlápl na Lvouha, což je něco jako přerostlý tuleň. Nevím, kdo je víc překapený, jestli já, že jsem málem zašláp Lvouna, kterýho vidím nažívo poprvé v životě, nebo on, že o budím při poledním odpočinku.

 Druhé setkání s témto drobkem, se mi dostává odpoledne, kdy z ničeho nic vyplave vedle mě na pláži, zapózuje pro foťák a zase zmizí. Tak Lvouna bychom měli a teď kiwiho. Večer se snažím zužitkovat všechny svoje informace o kiwim a buduji úkryt v trávě u pláže a čekám ... čekám ... čekám. Je to celkem nuda a tak přemýšlím kolik si asi bere fotograf z Nation Geografic za nějakou vydařenou fotku třeba tigra, když taky asi furt jenom čeká.  Stále čekám ... čekám ... nic. Tentýž postup se opakuje ještě po další dva dny a abych to zkrátil, tak kiwiho jsem neviděl (jen jeho stopy). Za to jsem viděl kus překrásné přírody, spoustu jiných ptáků, málem zašlápl Lvouna. A to vše za cestu na Stewart Island určitě stálo. Schválně se mrkněte na fotky. 

Fiordland - Milford Sound + Kepler Track

Moje reklamace ohledně počasí, že pořád prší, asi byla kladně vyřízena, protože když se a Aukym přesouvámě do zátoky Milford Sound, tak je na zdejší poměry fakt hezky. Milford Sound je jedna z mnoha zátok národního parku Fiorland a pro spoustu novozélanďanů je také jedním z nejhezčích míst, které se dají na NZ najít. A proto je to taky samozdřejmě cíl mnoha turistů.

 Právě z tohoto důvodu vyrážíme na cestu do Milfordu velmi brzo, abychom unikli davům. A cesta sama o sobě je fakt zážitěk. Silnice se vine mezi horskými údolími a ráz krajiny se během cesty mockrát mění. Zajímavostí je taky hrubě do skály sekaný tunel Homer, který vede do kopce (nebo z kopce) a je dlouhý něco přes kilák. Po příjezdu do Milfordu se naloďuji na jednu menších loďi a plavba zátokou začíná. Okolo Vás se z vody až do výšky až 1600 metrů vynořují skály, z ohromných výšek tu spadají vodopády a na kamenech se vyhřívají tuleni (nebo to jsou lachtani?). Plavba samotná trvá asi 2 hodiny a opravdu stojí za to. Schválně posuďte. Fotky jsou k vidění zde. 

Další atrakcí, kterou jsem chtěl podniknout ve Fiorlandu byl nějaký trek. Nakonec padla řada na 60 kilometrů dlouhý 4 denní Kepler Track. Ten je okružní a vede kolem jezera Te Anua, pak šplhá na hřebeny hor a zpátky se schází kolem řek co tečou z hor. Předpověď počasí co mi daly v informačním centru nevypadá moc dobře, ale nakonec se rozhoduji se do toho pustit - vrátit se můžu vždycky. V informačním centru mi taky doslova vnutí sněžnice, že nahoře je prý hodně sněhu a že na jaře se to moc nechodí .... . Připadám si trochu jako idiot, když si v dešti razím cestu hustou vegetací deštného lesa a na zádech mám sněžnice. První den klasicky leje a na hoře na hřebeni k tomu ještě pěkně fučí. Na chatu Luxmore dorážím durch morký. Jestli se počasí nezlepší, jsem rozhodlý to zabalit. Pak dořáží ještě další 4 spolunocležníci z Anglie. Chata je velká cca pro 60 lidí a ve vrcholné turistické sezóně je tu asi pěkně rušno. Ale těd tu nikdo není a má to něco do sebe.

Přes noc sněžilo, ale ráno je nádherně a toho se musí využít. Rychle balím a hurá dál. Cesta pokračuje po hřebenech hor a místy je docela dost sněhu, ale nasadit sněžnice se mi nechce. Lenost opět vyhrála. Výhledy jsou luxusní a tak i dost fotím. Po zdolání hor zase cesta klesá dolů do údolí. Čas mám obrý a tak se rozhoduji vynechat jednu chatu a spojit dva dny pochodu do jednoho. Na další chatě přespávám sám. Ráno opět prší, prší jen se leje a tak rychle spátky k autu. Sečteno, podtřeženo to zato stálo, ale jen kdyby mě tak nebolely nožičky.  Foto je tu.

Wakana, Queenstown + ještě něco navíc

Od západního pobřeží jsme s Aukym zamířili do hor do oblasti Queenstownu a Wanaky. Tyto dvě městečka jsou zaklíněná u jezer mezi horami a staly se pro většinu návštěvníků symbolem adrenalinových sportů na NZ. A aby ne. Vždyť právě komerční Bungy Jumping, Zorbing, jízda na ryskových člunech, to všechno se zrodilo tady. A když k tomu přičtete rafting, canoning, biking a nevím co všechno ještě, tak právě většina lidí sem jezdí kvůli těmto aktivitám. Ale okolní hory tu nabízejí i spoustu hezkých tůr a přírodních krás je tu taky hodně.

 

Wanaka jako město je opravdu o ničem, ale kousek za ní rozkládá národní park Mt. Aspiring nazvaný podle stejnojmené hory. Dostat se sem vyžaduje schopnosti řidiče rally a Auky se nachvilku stává vozidlem obouživelným, pač cestou je třeba projet asi 10 brodů. Ale daří se, a tak vyrážim do jednoho z nejhezčích údolích, které jsem kdy navštívil. Protéká tu ledovcová řeka, okolo Vás z hor stékají vodopády, sem tam se pasou ovce a v dálce Mt. Aspiring. Je to opravdu úžasný kopec, který láká tím si na něj vylést, ale bez vybavení a lezekého parťáka to nejde. I bez lezení výlet až na konec údolí rozhodně stál za to a tak následuje přesun do Queestownu.

Ten je ztělesněním komerce a město samotný je plný obchodů a restaurací, kam má člověk strach vejít, aby jim neušpinil koberec. Je tu taky spousta agentůr zprostředkovávající adrenalinové zážitky. No a já zavítal do té co dělá bungy!!! Ano, rozhodl jsem uvalit nehorázně moc peněz za 8,5 vteřiny 134 metrovýho volnýho pádu po hlavě dolů do údolí. Jedná se o největší bungy na jižní polokouli a asi o třetí největší bungy na světě. A je asi nejznámější, pač ho provozuje AJ Hacket, který jako prní v roce 1988 skočil na gumně po hlavě dolů, právě v tu v Queenstownu a tím položil základy tomuto šílenství.

A jak popsat samotný průběh? Našněrují Vás do sedáku, nějaký instrukce a pak jeden po druhým na odrazovou rampu. První co mi probleskne hlavou, když se podívám s odrazové plošinky dolů je " ... ku_va to je, ale vejška... " Pak Vám týpek 3x klepne na rameno, následuje zvláštní pocit při odrazu a už to sviští. Lepší asi vidět a tak jsem kromě fotek v galerii přidal i video. Tak můžete mrknout. No prostě mazec.

 

Jinak Queenstown leží u jezera Wakatipu a je obklopen parádní krajinou, která nabízí spousty treků. Chtěl jsem podniknout jeden vícedenní, ale měl jsem opět smůlu na počasí. Déšť rozvodnil řeky a asi bych si to ani moc neužil, leda že bych to šel v neoprenu. A tak přejíždíme na dva kratší výlety. Prvně k jezeru Sylvana, kam ani nedoju, pač z cesty se stala malá říčka a pak následuje výšlap k jednomu malému ledovci. Asi 4 hodinové plahočení v dešti do nehoráznýho kopce za to ale stálo, pač nahoře nachvilku vysvitlo sluníčko a byla vidět modrá obloha.
Tak taková byla Wanaka a Queenstown. A kam míříme teď? No přece do Fiordlandu a do světoznámé zátoky Milfordsound, co je prý jedna z nejhezčích na světě. Tak zase poreferuji, jestli nekacali. 

Foto z Wanaky, Queenstown a bungy opět na Picasu zde.