Laos - milionář s batůžkem

Hranicí mezi Thajskem a Laosem je v severní části země řeka Mekong a právě tuto hranici jednoho dne přeplouvám. Není tu totiž most, a tak se překročení hranice děje pomocí malých loďek, které Vás převezou na druhou stranu. Po vyřízení víz a vstupních formalit směňuji dolary za místní měnu co se jmenuje Kip a rázem je ze mě milionář co má jen batoh a oblečení na sobě. Ale být tu milionářem zase tolik neznamená, tím je tu totiž, kde kdo. Ano, příšerný kurz mezi dolarem kipem dává tušit se ocitám v jedné z nejchudších zemí světa. Laos je polickým zřízením komunistický stát, ale myslím, že to je tu znát jen okrajově. Na každé veřejné budově sice visí, kromě laoské vlajky i rudá vlajka se srpem a kladivem, ale obyčejných lidí se to zase až tak moc nedotýká. Každý se tu snaží uživit, jak se dá a mají to tu opravdu dosti težké. Nebýt sesterské pomoci od Číny, která tu podporuje každý větší projekt, tak by to tu bylo ještě zaostalejší.

 Já se rozhodl ze začátku navštívit severní část země u hranic s Čínou, která je nejhornatější, nejchudší a kde žijí národnostní menšiny, hlavně tzv. horské kmeny. Je jich tu spousta a mezi nejvýznamnější patří kmeny Akha, Hmong a Tai Leu. A právě tyto kmeny, roztroušené v malých vesničkách v horách jsou dle mě na tom v Laosu asi úplně nejhůř, co se týče životní úrovně. Né že by jim chyběl úsměv na líci, ale při návštěvě některých vesnic fakt zírám. Na kole jsem projel několik těchto dědin všude je to stejné. ˇBydlí tu jen v chatrčích na kůlech, venku před barákem je ohniště, kde se vaří, kuchyň nemají. Tekoucí vody, když dobře, tak je jen natažená hadice pro celou vesnici. Mytí a praní se děje v řece nebo v lavoru před barákem. Když k tomu přidáte ještě neskutečnej bordel všude kolem, ve kterým podíhají prasata, psi a polonahý děcka, tak opravdu není o co stát. A jak to tu vypadá v období dešťů, kdy se hliněné cesty zaplaví vodou lepší asi nevidět. I když to vypadá, že se tu zastavil čas, tak občas je tu vidět záchvěv civilizace. To jako když má třeba někdo satelit připevněný na rákosové střeše chýše, občas tu projede někdo na motorce a v některých chattčích se i svítí. Lidé v horách se tu živí hlavně zemědělstvím, a na každém políčku je někdo s motykou nebo mačetou. Fotek z této části cesty sice moc nemám, pač kamkoliv jsem přijel, tak jsem byl středem pozornosti, ale něco málo je k vidění tady.

Ve větších městech na severu Laosu je situace o něco lepší. Jsou tu silnice s asfaltem, teče voda, jen elektřina občas zlobí, ale více méně již jde skoro celý den, což před pár lety tak nebylo. Doprava mezi městy je tu taky zážitek. Ke klasickému asijského modelu cestování, musíte ještě připočíst často dost žalostný stav místních komunikací. To co je u nás silnice první třídy jetu hlavní silniční tah, kde je plno děr, často chybí asfalt a neukutečně se tu práší. Nic pro lidi alergické na prach a astmatiky. Jednou jsme během 60 kilometrů 2x píchly kolo a považte pokaždý to stejný. A jelikož řidič měl jen jednu rezervu, tak jsme zbytek cesty nakonec dojeli na traktoru. Co se týče kulturního vyžití, tak toho venkov moc nenabízí. Děcka si tu hrají se vším co se dá a místní muži chodí na kohoutí zápasy. A já se úplně náhodou k jednomu, takovému kohoutímu zápasu dostal. Je to celkem mazec a rozhodně zajímavá podívaná. Je to jako u zápasu v boxu, kohouti mají před zápasem masáž, během pauzy dostávají občerstvení ... . Místní to dosti prožívají a tak nechybí ani sázky na vítěze. Mám z této atrakce pár fotek a přímý odkaz na zápas je zde. Pro slabší povahy a chránce zvířat doporučuji neotvírat.

 Tak takový byl sever Laosu, opět jiný než jsem čekal ... drsnější.  Zbytek fotografií opět na Picasu.