Samoa

prolog
... poté co jsem po příletu na NZ navštívil Pacifika festival v Aucklandu, tak jsem se chtěl podívat na nějaký pacifický ostrov a zažít tuto exotiku, pač blíž to sem už asi nikdy v životě mít nebubu. A pač jsem cestovatel začátečník, tak jsem si v hlavě vysnil nějakou představu o tom, jak to bude na nějakém takovém ostrově vypadat. A jaká byla realita? Určitě né taková, jakou jsem si jí vysnil a určitě né taková, jaká se nabízí na stránkách propagačních letáků a na fotkáh cestovních agentůr. Takže vítejte na Samoi, ostrově plném protikladů.

 První co mě praštilo přes nos, když jsem vystoupil s malým batůžkem na letištní dráze ostrova Upulu bylo příšerný vedro. Je něco okolo 35 stupňů ve stínu a pod 30 stupňů teplota neklesne po celou dobu, co tu budu a to ani v noci. Přijel jsem sice do sezóny dešťů, ale v praxi to znamená, že tu občas sprchne párkrát za den, ale na teplotu to nemá vliv, jen na vlhkost, která se ještě zvýší a vedro je ještě více nesnesitelné.  A jelikož jsem ten cestovatel začátečník, tak první kulturní šok na sebe nenechá dlouho čekat. Musím se totiž dopravit na ostrov Sawai a volím dopravu s místníma, pač je to nejlevnější. A občas jsem z tohu vykulenej jako puk. Pro představu zkusím popsat moji první zkušenost s místní dopravou.

V přístavní hale, která chrání jenom proti slunci, pač děravou střechou sem prší, se tísní cca 100 mítních. Jsem tu jedinej "bílej" což je dosti podezdřelé, tak na mě všichni čumí. Mezi lidmi lítají malý děcka a nabízejí kokosový ořechy, smažený babány a tak podobně. Já kupuji lístek a jdu fronty na trajekt, kterým chci přeplout na sousední ostrov Sawai. Když loď připluje, tak začíná brutální tlačenice o to, kdo se dostane na loď. Moc se netlačím, mám přece lístek a až je loď plná, tak odplouvá. Bohužel beze mě. Chyba - měl jsem se víc tlačit. To že tu máte lístek vůbec nic neznamená, ty se prodávají dokud jsou lidí a kdo s vleze, ten se vleze. Tak čekám jen slabé 2 hodinky na další loď. Teď se mi už daří na loď probít. Při výstupu z lodi si chci v klidu najít autobus a odjet do vytipované vesnice, kde mám spát. Ale to je zcela nemožný, pač okamžitě po výstupu se mě chopí náhončí jednoho  z 5 autobusů a už mě tlačí dovnitř. Čím víc lidí v buse tím větší výdělek. Něž se stačím zeptat jestli jede do mý vesnice, tak jsem zaskládán v buse a dostat se ven je nemožný. Naštěstí to je správný bus a my výrážíme. Řidič je bezpochyby na drogách, pač jede jako šílenec. Začínám se trochu bát. Když zjišťuji, že bus je celý ze dřeva a nemá dveře bojím se ještě víc. Tlačenice ve vnitř věrně připomíná některé pasáže z povídky šimka a Grosmana "Moje jízda tramvají". Hláška tipu "... stál jsem na jedné noze a to ještě k tomu né na své..." tu platí na 100%. Základem každého autobusu je pořádně ýkoné stereo a to že to moc nebrzdí nebo nesvítí se vedlejší. Hlavní je hudba a to pořádně nahlas.  Vůbec cestování busem je tu kapitola sama pro sebe. Bežně se do busu pro 30 lidí vejde, tak šedesát a přepravuje se tu tím vše od trsů banánů až po pytle s cementem.

Cestou si všímám pro mě neuvěřitelné chudoby. Lidi tu žijí v rozpadlých chatrčích, na chudých lávových políčkách tu skoro nic neroste, děcka tu běhají všude dokola polonazí a sem tam zahlídnu v chatrčích prasata a slepice. Tohle na obrázcích z katalogů neuvidíte. Tradiční místní obydlí se tu jmenuje "Fale", což a jedná se chatrč co má jen střechu a je postavená na kůlech. Já jsem taky párkrát bydlel ve Fale a je to opravdu velmi praktické. Z počátku si myslím, že je to atrakce pro turisty, ale takhle bydlí ještě překvapivě hodně Samoanců. Ti movitější mají Fale postavený z betonu. Ve fale žije i několikačlená rodina, koukají tu na telku, spí, vaří, no protě všechno. A když prší nebo svítí slunko, tak jenom stáhnete zavěsy z palmových listů a je hotovo. Soužití se zvířaty je tu opravdu dosti těsné a tak kolem baráků pobíhají volně prasata a slepice a ty můžou opravdu všude. Často jsem tu viděl i hroby přimo u baráku nebo v baráku. Prostě až umřete, tak Vás zazdí nebo zabetonují vedle domu, kde jste žili.

Pač je tu opravdu hodně vedro po celý rok a moc toho na práci tu není, tak tu jsou všichni jaksi zpomalení a na všechno je dosti času. Není kam spěchat. Dvojnásob tu platí "Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří".  Pač když všechno stihnete dnes, co budeš dělat zítra a pozítří. To dá rozum. Nezaměstnost je tu obrovská a tak spousta lidí s jen válí před barákem a spí, pač není do čeho píchnout. Jsou schopni usnout všude - na dlažbě, korbě nákládáku i ve stoje v autobuse. Ale pro Samoánce je to normální a vůbec to nevnímají, tak jak třeba turisté ze západu. Pojem času tu má prostě úplně jiný rozměr. Pokud Vám autobus jede až za 4 hodiny, tak to není "až", ale "už". Můžete být rádi, že se vůbec dočkáte. Jízdní řády neexitují a tak se můsíte vždy zeptat kdy, tak zhruba ten bus jede. Turistická inrastruktura je tu velmi málo rozvinutá a ve srovnání s NZ je to fakt propastní rozdíl. Pokud se tedy nevydáte do spárů nějáké agentůry, která vás v klimatizovaném buse odveze z letiště do turistického rezortu, všechno vám zprostředkuje a k ničemu vážnějšímu vás neputí. Za tu dobu co jsem tu byl jsem cestoval jen busem s mítními (vždy jedinej "bílej") , skoro vždy spal na zemi ve Fale, jednu noc jsem strávíl v Samoánské rodině, nakupuval a jedl místní jídlo na tržnicích, byl tu v kostele na čumendu a myslím, že jsem zažil Samou, takovou jaká asi doopravdy je pro 80% místních lidí. Chudá země co to nemá vůbec jednoduchý, kde se lidi smějí i mračí a kde čas hraje jen malou roli.u tady.  Fotky jsou tu.