Auky II

"Můj vůz je spolehlivý a věrný...", tak tuto hlášku pronesl herec Hanzlík v mém oblíbeném filmu Slavnosti sněženek, když se snažil opravit trabanta. Můj vůz Toytota Estima - zvaný Auky rozhodně těmito vlastnostmi neoplýval. I přese všechno rozmazlování, co jsem mu poskytl, se na něm pořád něco kazilo. A vyvrcholilo to tím, když mu upadly dveře od kufru. Naštěstí to nebylo za jízdy, ale moje trpělivost s tímto vozítkem přetekla - ať si s ním užije zase někdo jiný. Na cestách budu potřebovat spolehlivý vůz co mi bude domovem a ne tohle. Dveře + pár dalších maličkostí v servisu rychle spravuji a auto s klidným svědomím, že mu zrovna nic není prodávám dál. No a koupil jsem nový vůz. Je to Nisan Serena a jmenuje se Auky II a pořídil jsem ho odjednoho čecha co letěl domů.

 Vozítko je to staré, ale motorově vypadá v pohodě, má to náhon na 4 kola, což se na zdejších štěrkových cestách bude hodit a vypadá sympaticky. Auto je jenom děsně špinavý a nemá postel. A tak kupuji pár desek, hřebíky, pilku ...a začínám budovat. Prvně se ale pouštím do úklidu, a pochvíli docházím k přesvědčení, že auto snad nikdo nikdy nemyl. Ve vnitř je neuvěřitelně zasraný, a tak mi to vezme dobrý 3 hodiny, než začne vypadat trochu k světu. Alergik na prach by měl problém. Pak následuje měření, řezání, stloukání ... a postel je hotová. Interier jsem se snažil co nejvíc vychytat, pač vůz mi bude domovem. Pro větší "komfort" přistavuji ještě "kuchyň" s "kuchyňskou linkou". Matraci na postel jsem nakonec sehnal na internetové aukci za 10 dolarů a nádobí, krabice na věci + pár dalších drobností mi přenechali zase jiní češi co jeli domů. Pánvička je z místní Armády spásy a stála jen 4 dolary a je teflonová - takže super kup. Už chybí jenom ušít záclonky, a barák na kolečkách bude hotov. Pro více fotek z výstavby se můžeš podívat sem.   
P.S. v galerii fotek přibyly obrázky z expozice o Anktartidě a podmořského světa.

Cesta do hlubin študákovi duše

- tak to je starý, český, černobílý film a jelikož tu NZ chodím do šloly, tak jsem si tento název propůjčil pro takovou malou reportáž o tom, jaké to tady na té škole vlastně je.

Jeden z hlavních cílů, proč jsem se rozhodl podívat do světa, bylo to, že neumím anglicky. A kde lépe se naučit tento jazyk, než právě v anglicky mluvící. Moje jazyková neschopnost je někdy zdrojem docela dosti vtipných situací, z niž většina je tedy spíše tragikomických, ale moje výrazové tance byly zatím vždy nakonec pochopeny, a tak jsem si vše potřebné nakonec vyřídil, i když kolikrát to nebylo jednuduché.

Angličtnu jsem na škole nikdy neměl, a když jsem nastoupil do místní jazykové školy, tak jsem uměl opravdu jenom pár slovíček, a nějaké základy gramatiky pro začátečníky. Po rozřazovacím testu jsem byl umístěn do skupiny "Starter" - naštěstí jsem ze skupiny Starter rychle vystartoval do skupiny "Elementary" a teď jsem ve skupině "Pre-Intermediate". Když se na toto slovo podíváme blíže, tak to dle britské školní klasifikace znamená asi následující: mírně pokročilý - "Student rozumí mluvenému i psanému projevu v oblastech, které se ho bezprostředně týkají, dovede na tato témata vést rozhovor, dokáže se v běžných situacích domluvit v cizí zemi, dovede mluvit o svých zážitcích, zkušenostech, plánech, ambicích, umí vysvětlit a zdůvodnit své jednání a to i písemnou formou. Jeho mluvený projev je plynulejší, psaný projev komplexnější (dovede používat jednodušší souvětí) a slovní zásoba se prohlubuje a konkretizuje." Tak přesně tohle všechno zatím ještě moc neumím. Jsem v mírně pokročilých první týden, a dosti pochybuji o tom, že se během posledních 14ti dnů co mi tu zbývají se nějak výrazně zlepším. Obecně to jde všechno výrazně pomaleji, než jsem čekal, a to i přes to, že jsem již vystřídal 3 levely angličtiny, což je tu dost nezvyklé, v tak krátkém čase.

A jak tu na škole vlastně vypadá a funguje? Asi takto. Vyučování se tu skládá ze dvou částí. Máme dopolední část, kde se dělá spíše gramatika a odpolední část, kde se hlavně snažíme mluvit a procvičit to, co jsme se  měli naučit dopoledne. Odpolední hodiny jsou vždycky větší zábava. Máme šikovnou paní učitelku a hrajeme i docela dost her. Každý pátek, pak píšeme písemku na probraný učivo a naše školní úspěchy se pečlivě zaznamenávají do takových speciálních archů. Škola nám končí každý den ve 3 odpoledne, ale vždy se dá jít ještě na dobrovolný hodiny po škole. Každý den je něco jinýho - já chodím na poslechový cvičení, na konverzaci, někdy na výslovnost a každou středu je tzv. Kiwiana. To je hodinka zajimavostí o NZ. Minulý týden byl košt novozélandských vín, kterou měl nachystanou sám ředitel školy a bylo to opravdu dobrý. Taky tu bývá tzv. Echo bar. To se každý úterý odpoledne sejdou studenti v hospodě a škola každýmu zaplatí první pivo nebo víno. Většina lidí sem jde právě na to jedno. U nás když se jde na "jedno", tak všichni víme jak to dopadne ... největší česká lež. Tady je pivo fakt drahý, a tak trhám rekordy co délky vypití jednoho malýho piva. Jinak je Echo bar hlavně o komunikaci mezi studenty.

Složení třídy se v průběhu času docela mění, to podle toho, jak to kdo má na škole domluvený. Většinou bývá ve třídě kolem 8-10 lidí. Já mám momentálně mám ve třídě dva Japončíky, 2 Číňany, Vietnamce, a nějaký Saudy. Je to směs různých národů a různých dialektů, takže když se někdo snaží mluvit anglicky, tak do toho logicky přidává přízvuk své země. Někdy mám co dělat, abych se nesmál, když mluví třeba Koji svojí Japonskou angličtinou. Ale jedno je zajímavý, že i když skoro každý v naší třídě umí anglicky jen pár vět, tak se vždy nějak rukama nohama domluvíme. Někdy té naší angličtině nerozumí ani učitelka. Jak jsem tu již delší dobu, tak mám možnost sledovat to jak se tu chovají jednotlivý národnosti. Přijde mi to docela zajímavý, a tak jsem se o tom rozhodl napsat článek, ale ten bude někdy příště.

A co říci závěrem. Angličtina je pro mě pěkná zabíračka, určitě jsem již zlepšil, ale pořád je to běh na hodně dlouho trať. 

P.S. fotky jsou z ochutnávky NZ vín - Kiwiana
        

Pasifika festival

Asi zato mohla opět náhoda. Při návratu z jednoho výletu omylem přejíždím na dálnici správnou odbočku no a hned na dalším sjezdu, kde se chci otočit je strašně moc aut a lidí. Buďto nějaká demostrace nebo party. A byla skutečně párty, no spíše festival. Jmenovalo se to "Pasifika festival" a představují se tu různé soustroví z pacifiku, takže tu můžete vidět Cookovy ostrovy, Fiji, Kiribati, Niue, Samou, Tahiti, Tokelau, Tongu a Tuval. Některé názvy slyším vůbec poprvé a protože bych se možná chtěl na jeden s těchto ostovů podívat, tak neváhám a jdu se mrknou.

V obrovském parku tu má každé souostroví vyhrazený svůj prostor, kde můžete vidět řemeslné výrobky z těchto zemí, ochutnat tamnější speciality a samozdřejmě si zatrsat. Asi musíte být opravdu znalci, aby jste poznali mezi jednotlivými vystoupeními rozdíl. Je to opravdu všechno dost podobné - hudba v rytmu regee, (nejpoužívanějšími hudební nástroji jsou ukulele a bubínek), hula hula tance a i výrobky jsou si dosti podobné. Různé rošíky, šperky z mušlí a výrobky ze dřeva. Co se týče  kuchyně, tak můžete ochutnat kuře na asi tak na 100 způsobů, zmrlinu dostanete v melounu nebo vydlabaným ananasu a na pití je tu k mání šťáva z tropického ovoce a nebo kokosové mlíko přímo z ořechu, který před vámi mačetami nakrojí. A lidi, tak těch je tu fakt hodně, ale všichni jsou úplně v pohodě. Někdy by se dala Polynézanům závidět ta jejich bezstarostnost. Pokud mají co jíst a na co tančit - není co řešit. Aspoň takhle to na mě působilo (fotky).       

Puhoi + aucklanské muzeu

Původně jsem chtěl tento víkend jet do muzea obřich stromů Kauri, ale vše dopadlo nakonec jinak. První důvod proč jsem tam nejel, že slibovali opravdu špatnou předpověď počasí a za druhé jsem se přehlídl při prvním plánování jeden mapový list v autoatlase, takže než bych tam dojel, tak bych mohl jet zase zpět. Je to fakt daleko. A tak novozélandské poznávaní dopadlo nakonec takto.


Puhoi - česká stopa
Puhoi je malinkatá vesnice, no spíše obydlená zatáčka nachazející se na sever od Aucklandu. Na první pohled na ní není nic zvláštního, ale když se začtete do dějin téhlé malé osady zjistíte, že jí založili věřte nebo ne, Češi. V roce 1863 sem přišlo 83 osadníků z Plzně, kteří ale mluvili převážně německy. Dostali zde půdu, ale neměli to ze začátku jednoduché. Všude samý lesy, krajina pustá, Maurové okolo. A tak začli makat - káceli Kauri, stavěli domy, obdělávali půdu ... . A tak je jasný, že moje kroky míří právě do Puhoi hledat české stopy.
Na první stopu narazíte hned, když sem dojedete. Na začátku dědiny je malý křížek s Kristem, který by jste spíše hledali spíše někde na jižní moravě než na NZ. Když pojedete dál, tak narazíte na malinkaté muzeum s přiznačným názvem Bohemian Settlers Museum (muzeum českých osadníků). Zde je malinkatá expozice o tom, jak to měli první pionýři těžté, když sem dorazili. Dále je tu katolický kostel, malý obchůdek co je zároveň i pošta, knihovna velikosti asi tak 3x5 metrů a samozdřejmě hospoda. A ta je úplně skvělá - na stěnách tu visí fotky ze starých časů, bankovky z celého světa, které tu zanechali různí cestovatelé. I české jsem tam objevil. Nechybí kytara a klavír. Nedá mi to, abych se nezeptal, jestli ve vesnici založené čechy nemají i české pivo. A skutečně - mají tu lahváče Budvara 12. Neváhám a hned kupuji. Sice je to asi nejdražší škopek co jsem si kdy pořídil, ale rozhodně to stálo zato. To se prostě musí. Kupuji ještě dva kousky pro Pet a Keatha. A jdu hledat další české stopy. Když chcete něco dozvědět o historii, je dobré zajít na hřbitov. A tak mířím právě tam, s vidinou toho, že tam objevím nějaká česká jména a příjmení. Z počátku objevuji hodně něneckách jmen - nejvíc je tu Wenzlů, Bayerů, Wechů a Becherů. A nakonec přeci jen nacházím jednoho Straku. Takže takhle dopadlo moje pátrání po českých stopách na v Puhoi, ve vesnici založené pionýry z Čech.

Aucklanské muzeum
Televizní rosničky nekecaly - ráno je opravdu hnusně a navíc prší skoro vodorovně, to protože opravdu hodně fouká. Ideální počasí vyrazit do muzea. Aucklanské muzeum se nachází v centru města a je v opravdu hezké, a velké budově. Expozice se tu skládá z několika částí. Je tu oddělení věnované polynézkým národům, jsou tu zvířátka žijící na NZ, věci ze starých časů a hodně věcí z různých válek do kterých byl NZ zapletený. Ale asi nejzajimavější expozicí pro mě je ta o Maorské kultuře. Maorové byli původní obyvatelé NZ a i v dnešní společnosti jsou hodně zastoupeni. Mají dodnes svůj vlastní jazyk a tradice a třeba v bankomatech si jako jazyk pro komunikaci můžete vybrat právě maorsštinu - teda pokud jí rozumíte. Maorové nebyli nikdy jednotní. Na severním ostrově žilo hned několik kmenů, které se mezi sebou navzájem řezali. Paradoxně je sjednotili až angličané, ale o tom až někdy příště.  Expozice je to věru zajímavá. Maorové byli a jsou vynikající řezbáři. Někdy se až nechce věřit, že s primitiními nástroji byli schopni vyřezat tak nádherné věci. Celá výstava je planá různých řezbářských výrobků a dominuje jí 30 metrů dlouhá obřadní kanoe, vyrobená z jediného kmene stromu. No a z čeho jiného by to mohlo být než z Kauri. Ty jsou dnes velmi chráněné a jediná možná příležitost, kdy se může strom Kauri pokácet je právě na stavbu maorské obřadní kanoe. A mají tu jednu super zajimavost pro horolezce - je tu originál cepínu se kterým sir Edmund Hillary vylezl na Mt. Everst a kanínek z Everestu co dovezl své ženě a hrcholové hodinky. Ale co budu více psát - lepší je to vidět. Zde jsou fotky jednak z Puhoi a i z muzea.

P.S. A málem bych zapomněl na výsledky minulé soutěže. Sešli se pouze dvě odpovědi z nichž byla pouze jedna správná. Takže vítězem se stává Bareťák. Ano je tomu vskutku tak, obvodem největší současný strom Kauri na NZ má uctihodných 18 metrů a jmenuje se Te Matua Ngahere (Otec lesa). A jakožto vítěz máš u mě suvenýr z NZ.