Jižní a jihovýchodní část Jižního ostrova - Catlins, Dunedin, Oamaru

Po návratu ze Stewart Islandu pokračuje naše další cesta podél JV pobřeží jížního ostrova. Je to spíše zemědělská oblast, ale i zde se dá objevit spoustu zajímavých věcí a jednou z nich je region Catlins. Zelená kopcovitá krajina je plná ohrad, kde se pasou ovce se táhne kolem pobřeží. Hodně tu fouká a to tak silně, že těch pár stromů tu je, roste pěkně nakřivo a autobusový zastávky jsou otočený vchodem od silnice, abych do nich nepršelo a nefoukalo. Opravdu tu fouká furt a to převážně od jihu studený antartický vzduch. A na Anktartidu to odsud není tak daleko. Právě v Catlins je nejjižnější bod Jížního ostrova a na jižní pól je tu odsud "pouhých" 4805km. Na plážích je tu taky spousta zvířectva, hlavně lvounů, tuleňů a tučňáků. Za zmínku pak ještě stojí ještě jedna geologická zajímavost a tou je 160 milionů let starý zkamenělý les. Nachází se to na mořském pobřeží a když je odliv, tak můžete vidět staré pařezy a spadlé kmeny stromů. Vypadá to jako kdyby tu leželo nějaký ztrouchnivělý dřevo, ale když přijdete blíž a šáhnete si na to, tak je už je to šutr. Některé kousky vypadají fakt věrohodně - jsou na nich vidět třeba otisky kůry nebo léta dřeva.

Dunedin je největším městem v těhle končinách a nutno říci, že hezkým. Je to asi jediný město na NZ, který se mi po stránce architektury aspoň trochu líbilo. Mají tu hezký novogotický kostely, nádraží a ještě pár budov. Je to taky studenstký město, a tak je tu i s spoustu hezkých holek. Zajímavostí je taky, že se tu nachází největší továrna na čokoládu na NZ a i botanická zahrada plná rozkvetlých rododendrónů určitě stojí za návštěvu. Kousek od Dunedinu jsme navštívili i poloostrov Otágo, kde se mi konečně daří vyfotit tučňáka a to hned tučňáka žlutookého, který je nejvzácnější na světě (údajně). Je extrémně plachý a málem jsem kvůli němu umrzl v pozorovatelně, ale nakonec se povedlo. Tak jako náhrada za kiwiho to není špatný. Pak tu jsou i Albatrosové, co mají rozpětí křídel až 2 metry, ale ty jsem neviděl.

No a pak se mi dostává vynucené přestávky v cestování. Aukymu se přestalo chtít jet, a tak musel do servisu. Měl jsem trochu štěstí v neštěstí, pač když auto přestalo úplně jet, tak zastavilo jen pár metrů od servisu, a dotlačit ho tam už byla hračka. Ale bouhžel se to stalo v pátek odpoledne, náhradní díl nemají, přes víkend se nedělá a když to dobře půjde, tak možná za 3 dny, po víkendu se mi na to chlapík mrkne. A tak jsem strávil 3 dny v díře co e jmenuje Palmerston, kde kromě rozhledny na kopci, motelu, servisu a obchodu skoro nic není. Ale Auky už je zase fit a tak pokračujeme do Moaraki, kde jsou prý nějaký unikátní šutry na pláži. Jedná se o kameny tvaru takřka koule, které se "vylouply" před mnoha lety ze svahu nad nimi. A ve vnitř jsou dutý, což je asi ta zajímavost.

 Město Oamaru je moji poslední zastávkou na cestě po JV pobřeží. Město je to hezké a kdysi bylo i docela slavné zpracováním vápence, ale dnes sem lidi jezdí hlavně kvůli tučňákům. Hned u města je kolonie tučňáků nejmenších. Ti nejsou tak plaší jako tučňáci žlutoocí a tak jim přítomnost lidí tolik nevadí. Ale když je chcete vidět, tak musíte zaplatit drahý vstup co tučňáčího centra, a tak se raději vydávám hledat tučňáka žlutookého a jednoho jsem opět objevil, takže úspěch. No a kam mířímě teď? Zpátky do hor a to rovnou pod Mt. Cook, což je nejvyšší hora Nového Zélendu. A více fotek je tady.