Cesta do Christchurche

Změna je život. Bouhžel některé změny přicházejí rychleji, než bychom si přáli. A to je i případ mé práce pro "stavebníka" Johna v Aucklandu. Přestože jsme spolu mluvili česky, tak jsme si úplně neporozumněli ohledně mého pracovního vytížení po dobu jeho dovolené v Evropě, a pak i pár dalších věcí bylo sušně řečeno nestandardních, a tak se rozhoduji s prací na "skládce" skončit a hledat si jinou. Ale kde? Po krátkém přemýšlení a pár telefonátech je rozhodnuto. Pojedu zkusit štěstí do 1100 km vzdáleného města Christchurche, kde se po velkém zemětřesení co tu proběhlo minulý rok staví o 106. A tak v sobotu ráno v spolu s Aukym, který je posilněn novým olejem a technickou,  vyrážíme na dva dny dlouhou cestu. Ono totiž cestovat po NZ nejde zrovna rychle. Jednak Auky již není žádný mladík a dále pak dálnice končí asi 20 km za Aucklandem. Potom následuje jen klikatá silnice první třídy nápadně podobná cestě Brno - Svitavy. Ale není kam spěchat. Projíždím úžasnou, pro mě novou krajinou. Typické zelené kopečky, na kterých se pasou ovce a krávy, po chvíli střídají lesy a dokonce i polopoušť. Škoda, že není více času na focení, ale na jaře, jak budu cestovat si to vše vynahradím.

 K večeru přijíždím do Wellingtonu, který je hlavním městem NZ. Je asi 10x menší jak Auckland, ale je uprostřed NZ, a tak tu kromě parlamentu, sídlí i spousta dalších význačných vládních i nevládních organizací. O Wellingtonu jsem slyšel, že tu hodně fouká a taky, že tu je bujarý noční život. O obojím se se měl možnost osobně přesvědčit. Při noční procházce městem fučí tak, že věci které jsou lehčí jak, kilo nebo nejsou přikotveny k zemi volně poletují vzduchem. Dokonce i drobnější slečny mají problém s chůzi dopředu, pokud tedy fouká do jejich proti směru. Ale ani silný vítr nemůže zabránit spoustě mladých lidí vyrazit sobotní večer někam za zábavou. Všichni někam jdou. Tančit, na párty, do restauracem, do hospody koukat na rugby. Opravdu většina podniků je plná bavících se lidí.
Z Wellingtonu také jezdí trajekty na jižní ostrov a tak brzy ráno se s Aukym naloďujeme na 4 hodiny dlouhou plavbu. Plavba přes Cookovu úžinu je pro mě zážitkem. Moře je hodně neklidné, a tak i s takto velkou lodí to pěkně houpe a to mě baví. Taky hodně fučí a je hnusně. Ale jak vplouváme do zátoky Queen Charlotte, tak jako bychom připluli do jiného světa. Jižák nás vítá modrou oblohou, sluníčko svítí a dokonce je i trochu teplo. Po vylodění v malinkém přístavu Picton jedeme s Aukym jedeme dál o Christchurche. Cesta se vine kolem východního pobřeží a je fakt moc hezká. Dokonce se mi daří odfotit i volně žijící lachtany, kteří se válí na šutrech u moře a můžete k nim přijít opravdu blízko. Opravdu žážitek. K večeru dorážíme konečně do Chistu. Prvního čeho si všímám je to, že se tu opravdu něco stalo, pač všude je nějaké dopravní omezení, všude jsou bagry a silnice je na pár místech nezvykle zvlněná. Po krátkém bloudění konečně nacházím i dům, kde mám domluvený bydlení a jsem rád, že dlouhou cestu mám za sebou. A co přinesou další dny? No to se přece uvidí. Jo a fotky z cesty jsou zde.