Cestopis začíná

Někdy se stane, že se nám splní sen a ani se tomu nechce věřit, že je to mu opravdu tak. Ale je to tady. Věci kolem mě se daly konečne do pohybu a po celkem 8 měsících na Novém Zélandu a 6 měsících tvrdé dřiny konečně nastává to kvůli čemu jsem sem přijel - cestování. Hurá!!! A co mě vlastně všechno čeká? No je toho požehnaně. V nejbližších dvou měsících se pokusím procestovat jak jížní, tak severní ostrov Nového Zélandu a objevit všechny jeho krásy. Pak, když to dobře půjde, vyrazím na tropický ostrov Samoa v pacifiku, kde prochází datová čára, a kde so točil film Trosečník s Tomem Hanksem. No a pak mě čekají necelé dva měsíce exotiky se vším všudy v jihovýchodní Asii - sever Thajska, Laos, Vietnam, Kambodža.

 A jak se pravilo v mém oblíbeném filmu  " ... štěstí je skutečné, jen když je sdílené ..." a proto se touto cestou pokusím s Vámi sdílet zážitky z cest a to jak slovem, tak obrazem.

A můžeme rovnou začít.

22.9. 2012 po rozlučkové párty, která proběhla ve znamení guláše, piva a pár drobných škod na baráku, vyrážíme spolu s Aukym směrem na západ do lyžařska střediska Porters, kde mě čeká vysněné lyžování. Je začátek jara, ale na vrchlcích hor trochu sněhu zbylo, a když k tomu přidáte luxusní počasí s výhledem na půlku jížních Alp a freeridové sjezdy na jarním firnu, takže rozhodně super zažítek.

Ten samý den se mi taky, daří probrodit a místy proplavat 600 metrů dlouhou horskou řekou, která teče v podzemní jeskyni. Byl to pro mě asi jeden ze životních zážitků. Teplotu vody težko odhadovat, ale k jaderskému moři v letní sezóně to mělo fakt hodně daleko. Když procházím proti produ jeskyní, tak mě překvapuje jednak hloubka vody, místy skoro po prsa a pak síla vody. Chodba jeskyně se různě klikatí a místy je široká necelý metr, ale po 600 metrech je nakonec vidět světlo na konci tunelu. Opravdu moc hezké.

 A následuje výstup na Avalanche Peak. Je to docela náročný horský výstup, kde ke slovu přichází i tesařské kladivo, které jsem použil místo cepínu. Opět mám štěstí na počasí a tím i na nádherné rozhledy po jížních Alpách. Na vrcholku mi dělají společnost jen neskutečně drzí horští papoušci Kea, kteří se mi snaží sežrat výstroj a navíc se mě vůbec nebojí.

Po přejezdu na neklidné západní pobřeží navštěvuji ještě Palačinkové skály. Je to nádherný geologická útvar. Skály zformované erozí připomínají hromady palačinek, které jsou naskládány na sebe, všude kam se podíváte. Tak další etapa Honzíkovy cesty začala dobře a věřím, že další dobrodružství na sebe nedá dlouho čekat. Tak brzy na pišenou.

 P.S. Vše samozdřejmě fotím a tak na pár obrázků je možné se kouknout na Picasu zde.