Cesta

Po dosti vydařeném rozlučkovém večírku mířím s bolavou hlavou do Prahy k Plivníkům a v neděli  na letiště. Zkušenosti ze samostatných zahraničních cest letadlem nejsou velké, nejsou vlastně žádné a tak po počátečním kiksu, kdy jsem si spletl nějaký ty písmenka a čísílka na letence nacházím konečně správný geta a za chvíli sedím v letadle do Dubaje. Cesta je dobrá a tak v 1:00 ráno jsme na letišti.

Po výstupu nás odváží autobus do příletové haly Dubaijského letiště a tak následuje bojovka najdi úředníka s tranzitními vízi, najdi týpka razítkem na tranzitní víza, najdi oční sken, obstarej další tři razítka, najdi odvoz do hotelu, najdi ..... . Po třech hodinách jsem na pokoji v letišti a nemůžu najít, kde se v pokoji rožíná (rožíná se kartičkou do dveří od pokoje). Ve 4:00 jsem v postely, škoda, že v 6:00 vstávám. Raději ani nespím, abych nezaspal. Ráno v hotelu i na letišti probíhá vše hladce, a tak se v 10:15 odlepujeme od země s největším osobním letadlem Airbus A 380-800, kam se vleze 800 lidí a má to dvě podlaží.

Cesta do Sydney je děsně dlouhá, ale dalo by se to vydržet kdyby celou cestu vedle mě neřvalo nějaký malý ca 4letý děcko co furt něco chce a když to nedostane, tak řve ještě víc. Rodičům to evidentně navadí, ale já jsem po 6 hodinách zralý do blázince. Škoda, že nejsme ani v půlce letu ... . No cestu do Sydney jsem přežil a dítě taky. No a odtud hurá do Aucklandu, což už je slabých 2205 km. Sedím u okýnka a tak při příletu nad pevninu práskám jednu fotku za druhou. Na letišti mi zbývá se jen probít přes úředníky s vízy a namátkovou kontrolou batohu, který musím skoro celý vybalit, aby si úředníci ověřili, že jim žádné biologické nebezpečí krom mých lezeček nehrozí. Je 24.1., 15:03 místního času a přede mnou se otvírají dveře na fotobuňku ven z letiště, ven na Nový Zéland.